I.ÚS 1629/15

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 9. 2010 č. j. 18 C 202/2007-205 uložil České pojišťovně, a. s., jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli 1) jako žalobci a) částku 5 722 612,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 689 827,50 Kč; ve zbytku žalobu co do nároku stěžovatele 1), jakož i co do nároku stěžovatelky 2) jako žalobkyně b) výroky II. a III. zamítl. Podanou žalobou se stěžovatelé domáhali náhrady škody na zdraví, kterou utrpěl stěžovatel 1) při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozu, ohledně kterého bylo pojištění odpovědnosti z provozu vozidla uzavřeno s žalovanou. Stěžovateli 1) byla v rámci dopravní nehody způsobena vážná poranění, která vedla k amputaci suprakondylické oblasti obou stehenních kostí. V důsledku zranění je stěžovatel 1) odkázán na invalidní vozík a neustálou pomoc druhé osoby, stěžovatelky 2), která je jeho manželkou.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2011 č. j. 58 Co 48/2011-262 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010 k odvolání stěžovatelů i žalované co do napadené částky 689 827,50 Kč a v zamítavých výrocích potvrdil; co do příslušenství pohledávky a nákladů řízení rozsudek obvodního soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 1. 4. 2015 č. j. 25 Cdo 2195/2014-351 odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011 a proti zamítavým výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010 se stěžovatelé bránili ústavní stížností, ve které navrhli, aby Ústavní soud tato rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil. Namítali zásah do práva na hmotné zabezpečení podle čl. 30 odst. 1, práva na ochranu zdraví podle čl. 31 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecným soudům vytknuli, že přiznaná finanční náhrada je nepřiměřeně nízká vzhledem k omezením ve způsobu života stěžovatele 1) následkem dopravní nehody a k okolnosti, že hlavní bydliště stěžovatele 1) se nachází v Německu. Brojili rovněž proti nepřiznání ošetřovného stěžovatelce 2) z titulu péče o stěžovatele 1). Obecný soud podle názoru stěžovatelů pochybil, pokud neprovedl důkaz místním šetřením v pražském bytě stěžovatelů a nezohlednil výši odškodnění, které by v obdobném případě přiznaly německé soudy.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 1. Obecné soudy odkázaly na odůvodnění vydaných rozhodnutí a konstatovaly, že ve věci nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů. K ústavní stížnosti se v zastoupení advokátkou vyjádřila i vedlejší účastnice řízení, Česká pojišťovna, a. s., která argumentaci stěžovatelů nepokládala za důvodnou a navrhla ústavní stížnost pro neopodstatněnost odmítnout.

Ústavní soud nejprve posoudil obsah ústavní stížnosti a podmínky ústavního přezkumu a konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a osobou oprávněnou. Stěžovatelé jsou v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupeni advokátem. Ústavní stížnost není ani nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal předložení nalézacího spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 202/2007.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavního práva na daný případ je úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán toliko tehdy, pokud ve věci došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce aplikace práva.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předmětem ústavní stížnosti bylo posouzení otázky, zda obecné soudy vybočily z mezí ústavnosti, pokud stěžovateli 1) přiznaly náhradu škody na zdraví ve výši 5 722 612,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 689 827,50 Kč proti žalované České pojišťovně, a. s., u které bylo smluveno pojištění vozidla, jehož řidič zavinil v roce 2005 dopravní nehodu s trvalými následky pro stěžovatele 1), a pokud stěžovatelce 2) nepřiznaly nárok z titulu ošetřovného.

Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno.

Ústavní soud konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly uvedeny mj. v nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153). Obecné soudy se proporcionálně a co do myšlenkových konstrukcí logickým způsobem vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na provedení důkazů, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691) a ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57)].

V návaznosti na okolnosti předmětné věci lze dále poukázat např. na tuto relevantní judikaturu Ústavního soudu: k tzv. opomenutým důkazům srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213) a nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14; k odškodnění za ztížení společenského uplatnění srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 2955/10 (N 64/64 SbNU 735) nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499); k náhradě nákladů spojených s léčením srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 870/14 nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 2930/13.

Obecné soudy provedly z pohledu ústavního rámce rozhodovací činnosti dostatečné právní hodnocení věci, na základě kterého byla stanovena výše náhrady škody pro stěžovatele 1) a žaloba zamítnuta v části tvrzeného nároku stěžovatelky 2) na ošetřovné. Zabývaly se jednotlivými nároky, které byly ze strany stěžovatelů požadovány, a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi podrobně vypořádaly. Vyhodnocení vznesených nároků přitom věnovaly samostatné části odůvodnění, které byly v případě rozsudku obvodního soudu v zájmu přehlednosti i graficky rozčleněny. Po provedeném posouzení přiznaly soudy stěžovateli 1) částku 4 959 000 Kč z titulu ztížení společenského uplatnění, částku 689 827,50 Kč z titulu ztráty na výdělku a částku 73 785 Kč z titulu nákladů léčení (složenou z částky 44 000 Kč za pořízení skládací rampy a částky 29 785 Kč za elektrický rošt), celkem tedy částku 5 722 612,50 Kč. V části nárokovaného ošetřovného pak byla žaloba zamítnuta i s ohledem na to, že stěžovatelka 2) v době rozhodování soudu pobírala na ošetřovném částku cca 12 000 Kč měsíčně, což obvodní soud vyhodnotil jako dostačující plnění.

Vedle ústavně konformního právního posouzení případu obecné soudy respektovaly i ústavně zaručená práva stěžovatelů ve vztahu k řádnému zjištění skutkového stavu věci. Za tímto účelem se v rámci dokazování podrobně zabývaly zdravotním stavem stěžovatele 1), omezeními v důsledku nehody a rozsahem nezbytné péče. Zohlednily i výši jednorázových plnění a pravidelných měsíčních příspěvků od žalované jako českého poskytovatele pojištění, jakož i zdravotní pojišťovny AOK jako německého poskytovatele pojištění.

Obvodní soud si za účelem posouzení věci vyžádal zpracování dvou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví; znalecký posudek ze dne 28. 1. 2009, vypracovaný MUDr. Vladimírem Kolaříkem, znalcem pro odvětví chirurgie se zvláštní specializací traumatologie, a znalecký posudek ze dne 1. 2. 2009, vypracovaný prof. MUDr. Jiřím Rabochem, DrSc., znalcem pro odvětví psychiatrie, sexuologie. Mimoto byly v řízení provedeny důkazy znaleckými posudky předloženými účastníky, a to znaleckým posudkem ze dne 15. 8. 2008, zpracovaným prof. MUDr. Milošem Hájkem, DrSc., znalcem pro odvětví všeobecná a hrudní chirurgie, traumatologie, a znaleckým posudkem ze dne 18. 12. 2007, zpracovaným MUDr. Miroslavem Noskem, znalcem pro odvětví zdravotnická různá se zvláštní specializací na posudkové lékařství.

Ústavně významné pochybení nelze bez dalšího spatřovat v nesouhlasu stěžovatelů se skutkovým a právním hodnocením věci ze strany obecných soudů, kdy podle námitek v ústavní stížnosti byla náhrada škody na zdraví stěžovateli 1) přiznána v nepřiměřeně nízké výši. Obecné soudy nevybočily z ústavních mantinelů rozhodovací činnosti, ani pokud nepřiznaly stěžovatelce 2) ošetřovné z titulu péče o stěžovatele 1), neboť daný závěr řádně odůvodnily v souladu s okolnostmi zdravotního stavu stěžovatele 1), z toho vyplývajícím rozsahem nezbytné péče a již pobíranými částkami ošetřovného. Protiústavní postup nemohl být a priori založen ani tím, že obvodní soud neprovedl důkaz místním šetřením v pražském bytě stěžovatelů, nebo že obecné soudy věc posoudily podle českého práva a nezohlednily možnou částku odškodnění, která by podle tvrzení stěžovatelů byla přiznána v případě posuzování věci německými soudy.

Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.