I.ÚS 1634/19

V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 16. května 2019 a doručené Ústavnímu soudu dne 17. května 2019, stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka současně navrhovala, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. prosince 2018 č. j. 48 EXE 3347/2016-349 návrh povinné stěžovatelky a povinného Ladislava Hajse na odklad provedení exekuce ze dne 1. června 2018, a to pro vymožení pohledávky ve výši 3 330 392,50 Kč s příslušenstvím, zamítl.

Proti usnesení soudu prvního stupně podali oba povinní odvolání s tím, že dne 25. února 2018 byl podán návrh na odklad exekuce do doby ukončení majetkového sporu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 464/2012, dále je vedeno trestní stíhání M. M. a dosud nebylo rozhodnuto o návrhu na odklad ze dne 25. února 2018. Krajský soud usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 7. března 2019 č. j. 24 Co 368/2019-366 potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas s napadenými rozhodnutími a namítala, že v jejím případě došlo k porušení zásady rovnosti procesních stran. Podle názoru stěžovatelky soud prvního stupně a následně i odvolací soud rozhodly ve věci o návrhu na odklad exekuce ze dne 1. června 2018 za situace, kdy je dosud nepravomocně rozhodnuto o návrhu na odklad exekuce ze dne 25. února 2018, který byl nejdříve usnesením pověřeného soudního exekutora ze dne 5. března 2018 sp. zn. 156 EX 1382/16 odmítnut, avšak na základě odvolání povinných Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. května 2018 sp. zn. 24 Co 598/2018 napadené usnesení změnil tak, že návrh povinných na odklad exekuce ze dne 25. února 2018 se neodmítá. O předmětných návrzích na odklad exekuce rozhodl okresní soud usnesením ze dne 18. března 2019 sp. zn. 48 EXE 3347/2016 tak, že se zamítají. Povinní podali proti tomuto usnesení odvolání, o němž krajský soud dosud nerozhodl.

Stěžovatelka je přesvědčena, že ve věci rozhodující soudy postupovaly ve věci procesně chybně, když rozhodly o návrzích na odklad exekuce ze dne 1. června 2018 v situaci, kdy dosud nebylo rozhodnuto pravomocně o návrzích na odklad exekuce ze dne 25. února 2018, v němž byly řešeny předběžné otázky důležité pro řízení o návrzích z 1. června 2018.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný, event. dojde k porušení práv spojených s procesními zárukami. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.

Ústavní soud rovněž ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Odvolací soud stěžovatelce v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že okresní soud rozhodoval o konkrétních návrzích povinných na odklad provádění exekuce ze dne 1. června 2018 a správně zhodnotil, že tvrzení v nich uvedená nejsou zákonným důvodem pro odklad exekuce ve smyslu § 54 exekučního řádu a § 266 o. s. ř. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Neobstojí ani, dovolává-li se stěžovatelka zásady rovnosti stran, neboť tato má reflexi výlučně procesní; přitom není důvod pochybovat, že rovného postavení vůči protistraně se stěžovatelce dostalo, resp. dostalo se jí náležitého postavení účastníka řízení. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje informace z výpisu událostí v řízení sp. zn 48 EXE 3347/2016, podle něhož Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. května 2019 rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. března 2019 sp. zn. 48 EXE 3347/2016, kterým bylo rozhodováno o předchozích návrzích na odklad exekuce ze dne 25. února 2018, potvrdil.

Ústavní soud v předmětné věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.