I.ÚS 1663/20

U Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "odvolací soud") je pod sp. zn. 16 Nc 41/2016 vedeno řízení ve věci péče o nezletilé vedlejší účastníky a) a b), kteří jsou společnými dětmi stěžovatelky a vedlejšího účastníka c). Napadeným opravným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") korigoval výroky III a IV svého rozsudku č. j. 39 Co 14/2020-692 ze dne 4. 3. 2020, jimiž rozhodoval o výši dlužného výživného otce k nezletilým za období 11. 10. 2018 - 29. 2. 2020. Své rozhodnutí odůvodnil pochybením spočívajícím v nezohlednění zvýšených plateb otce od prosince 2019.

Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); namítá překvapivost opravného usnesení, o jehož existenci se dozvěděla až při jeho doručení dne 15. 4. 2020, ačkoli je datováno dnem 4. 3. 2020 a dne 5. 3. 2020 byl stěžovatelce doručen pouze protokol o vyhlášení rozsudku. Odůvodnění napadeného usnesení je strohé a nepřezkoumatelné, odvolací soud jím překročil meze § 164 o. s. ř. - postupoval svévolně a excesivně; jeho obsahu pak přizpůsobil dodatečně vyhotovované písemné odůvodnění výše uvedeného rozsudku. V usnesení navíc odvolací soud odkazuje na platby otce, které se neuskutečnily - výroky opravného usnesení jsou v extrémním rozporu s výsledky dokazování provedeného při jednání odvolacího soudu dne 26. 2. 2020; nesprávně zjištěný skutkový stav pak vedl k vadnému právnímu posouzení.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

Oprava výroku rozhodnutí je v obecné rovině nežádoucí a výjimečná, nikoli však a priori zapovězená - posouzení konkrétní věci závisí na kontextu vztahu opravného usnesení k výsledku řízení a na zachování procesních záruk účastníků řízení plynoucích z hlavy páté Listiny [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2956/07 ze dne 12. 3. 2009 (N 54/52 SbNU 539)]. Výjimečně je tedy možné připustit, aby například soud, který v důsledku evidentní chyby při výpočtu přisouzené částky (s tím, že základ nároku je nepochybně dán), vyhlásil výrok rozsudku v nesprávném znění, tuto chybu opravil postupem podle § 164 o. s. ř.; důsledně se však musí držet podstaty svého rozhodnutí a napravovat "přehmaty", jež mohou nastat nejen v písemném vyhotovení, ale i při vyhlášení rozhodnutí.

Z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i záznamu z jednání odvolacího soudu ze dne 26. 2. 2020, který si Ústavní soud vyžádal, je patrno odvolacím soudem při tomto jednání učiněné skutkové zjištění, že do listopadu 2019 hradil otec výživné k nezletilým dětem v částkách nižších, než jaké mu s předběžnou vykonatelností stanovil nalézací soud rozsudkem, který otec následně napadl odvoláním. Od prosince 2019 již otec hradil výživné v soudem stanovené výši, jak vyplynulo z jeho účastnické výpovědi, kterou v daném ohledu při témže jednání potvrdila zástupkyně stěžovatelky.

Odvolací soud stanovil výši dlužného výživného otce k oběma dětem výroky III a IV rozsudku tak, jak je zachyceno v protokolu o jeho vyhlášení a jeho písemném vyhotovení. Téhož dne pak vydal opravné usnesení, kterým částky korigoval (snížil) s odůvodněním, že v rozsudku nezohlednil zvýšené platby otce od prosince 2019; v jeho postupu Ústavní soud svévoli ani exces ústavněprávního přesahu nespatřuje. Odvolací soud evidentně pochybil, jinak by nebyl nucen vydávat opravné usnesení; z jeho odůvodnění je však (i přes jeho strohost) v kontextu odůvodnění opravovaného rozsudku zřetelně patrno, k jaké chybě při výpočtu dlužného výživného došlo a jak ji napravil. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že by svým postupem odvolací soud použil institut opravného usnesení ve smyslu § 164 o. s. ř. nepřípadně.

Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že dodatečně vyhotovované písemné odůvodnění svého rozsudku přizpůsobil již existujícímu opravnému usnesení - tento postup je naopak logický. Ústavní soud z vyžádaného záznamu z jednání konaného dne 26. 2. 2020 ověřil, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jsou skutková zjištění odvolacího soudu zachycena přesně tak, jak byla učiněna při uvedeném jednání; odvolací soud vydáním opravného usnesení nepostupoval nezákonně, excesivně ani svévolně. Jakékoli námitky vůči skutkovým zjištěním soudu by stěžovatelka ostatně mohla důvodně uplatnit pouze tehdy, napadala-li by ústavní stížností současně i rozsudek odvolacího soudu, neboť zrušením samotného opravného usnesení by případné pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci napravitelné nebylo. Rozsudek odvolacího soudu však stěžovatelka nenapadá.

Závadným se nejeví ani postup odvolacího soudu při doručování rozsudku a opravného usnesení; je-li napravována chyba způsobená již při vyhlášení rozsudku, logicky pak postačí doručit účastníkům řízení opravné usnesení spolu s písemným vyhotovením rozsudku, jímž soud vzniklou chybu napraví. Z podání stěžovatelky není Ústavnímu soudu zřejmé, jaká újma jí měla vzniknout tím, že do datové schránky advokátky bylo doručeno nejprve opravné usnesení a teprve vzápětí písemné vyhotovení rozsudku.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.