I.ÚS 168/22

Stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "nalézací soud") domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení částky 116 009 Kč na základě poskytnutí servisu dvěma motorovým vozidlům specifikovaným v žalobě ve vlastnictví vedlejší účastnice, které byly v době servisu pronajaty třetí osobě. Rozsudkem nalézacího soudu č. j. 22 C 81/2020-85 ze dne 7. 9. 2020 bylo žalobě stěžovatelky vyhověno co do částky 109 397,70 Kč (výrok I) a co do částky 6 611,30 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II); současně byla vedlejší účastnici uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok III). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") byl k odvolání vedlejší účastnice změněn výrok I rozsudku nalézacího soudu tak, že se žaloba stěžovatelky co do částky 109 397,70 Kč zamítá (výrok I), a stěžovatelce byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před nalézacím a odvolacím soudem (výrok II). Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že úprava práv a povinností ve smlouvě o nájmu (uzavřené mezi vedlejší účastnici jako pronajímatelem předmětných motorových vozidel a třetí osobou jako nájemcem) zavazuje účastníky tohoto právního jednání pouze mezi nimi samými, v důsledku čehož změnil rozsudek nalézacího soudu v její neprospěch, aniž by zkoumal, zda stěžovatelce nesvědčí vůči vedlejší účastnici nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti následně rozvádí svoji argumentaci týkající se použitelnosti právní úpravy bezdůvodného obohacení; podle ní je navíc rozsudek odvolacího soudu nedostatečně odůvodněn. Nejvyšší soud následně pochybení odvolacího soudu nenapravil, čímž mělo být odepřeno právo stěžovatelky na soudní ochranu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.

Stěžovatelčina argumentace představuje pouze polemiku s právními závěry odvolacího a Nejvyššího soudu v rovině podústavního práva, jejichž přehodnocení se fakticky dožaduje. Avšak rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 22/02 ze dne 20. 2. 2002 (U 7/25 SbNU 367)]. Článek 36 odst. 1 Listiny nadto nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ (ani tehdy, dosáhl-li úspěchu v první instanci); zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci (viz např. bod 5 usnesení sp. zn. I. ÚS 2825/21 ze dne 14. 12. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutí ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Odvolací soud řádně a přesvědčivě vyložil, že mezi stěžovatelkou (zhotovitelem) a nájemcem předmětných motorových vozidel (objednatelem) byly uzavřeny dvě smlouvy o opravě, mající charakter smluv o dílo. Ze smlouvy o nájmu předmětných motorových vozidel přitom podle odvolacího soudu nevyplývá oprávnění nájemce zavazovat vedlejší účastnici, která proto nemůže být pasivně věcně legitimovaná. Nadto k namítané neplatnosti smluv o opravě předmětných vozidel Nejvyšší soud doplnil, že závazkové vztahy z bezdůvodného obohacení, jež vzniklo plněním z neplatné nebo zrušené (popřípadě zaniklé) smlouvy, vznikají pouze mezi stranami takové smlouvy, bez zřetele na to, zda se plnění ze smlouvy týkalo majetku třetí osoby. Je pak především v pravomoci Nejvyššího soudu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad práva podústavního (viz např. bod 9 usnesení sp. zn. II. ÚS 1138/20 ze dne 13. 10. 2020).

Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.