I.ÚS 1688/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1688/19 ze dne 3. 9. 2019 N 157/96 SbNU 42 Porušení práva na obhajobu v trestním řízení neposkytnutím dostatečného časového prostoru pro zvážení podání odporu proti trestnímu příkazu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. M., zastoupeného Mgr. Danielem Slavíkem, advokátem, se sídlem Praha 5, Stroupežnického 2324/26, proti zásahu spočívajícímu v nakládání s trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 3. 2019 č. j. 19 T 47/2019-37 jako s pravomocným a vykonatelným a proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 3. 2019 č. j. 19 T 47/2019-37, takto: I. Postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 spočívajícím v nakládání s trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 3. 2019 č. j. 19 T 47/2019-37 jako s pravomocným a vykonatelným bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na obhajobu v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 se zakazuje v tomto zásahu pokračovat. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 spočívajícím v nakládání s trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 3. 2019 č. j. 19 T 47/2019-37 jako s pravomocným a vykonatelným, ačkoli stěžovateli nebyl doručen řádně jeho úřední překlad, byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5 v tomto zásahu pokračovat. V odůvodnění ústavní stížnosti (nikoli v samotném petitu) navrhuje rovněž zrušení uvedeného trestního příkazu. Stěžovatel současně žádá o odklad vykonatelnosti tohoto trestního příkazu. 2. Podle stěžovatele došlo postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 k zásahu do jeho práv podle čl. 36, čl. 37 odst. 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. 3. Stěžovatel uvádí, že proti němu bylo vedeno zkrácené přípravné řízení pro podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. V rámci vazebního zasedání mu byl předán návrh na potrestání a na konci i napadený trestní příkaz, jímž byl uznán vinným z uvedeného přečinu a byl odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 18 měsíců. Následně se stěžovatel vzdal práva odporu, a to i za osoby oprávněné podat odpor v jeho prospěch. Při vazebním zasedání nebyl stěžovatel zastoupen obhájcem, přítomen byl tlumočník, přičemž stěžovatel souhlasil s tlumočením do svého mateřského jazyka, tj. do rumunštiny. 4. Stěžovatel dále uvádí, že se od svého zadržení cítil pod tlakem, zoufale a provinile, nemohl kontaktovat svého právního zástupce, kterého v České republice osobně zná, přičemž ani následně po konzultaci s ním si nebyl vědom, že by se svých práv na opravný prostředek vzdal. Podotýká, že tlumočení nemělo odpovídající úroveň, aby mu řádně porozuměl. 5. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3464/17 ze dne 12. 3. 2019 (N 38/93 SbNU 41) připomíná, že je typickým případem cizince z postsovětského prostoru, tj. s plnou oddaností a servilitou k orgánům veřejné moci, přičemž navíc pochází z nižší vrstvy a z vesnického prostředí. Trestnímu stíhání neporozuměl a potřeboval si rozhodnutí v klidu přečíst a mít lhůtu k podání opravného prostředku a ke konzultaci s obhájcem. Porušení svých ústavně zaručených práv dovozuje mj. s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 3816/16 ze dne 21. 3. 2017 (N 49/84 SbNU 579) a na již zmiňovaný nález sp. zn. III. ÚS 3464/17. III. 6. Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na přípis obhájci stěžovatele na č. l. 49 trestního spisu. Z tohoto přípisu vyplývá, že tlumočník stěžovateli řádně přeložil trestní příkaz a ten se práva podat odpor vzdal poté, co byl o opravném prostředku a jeho důsledcích řádně poučen. Podle tohoto soudu tak na případ stěžovatele nedopadají závěry obsažené v nálezu sp. zn. III. ÚS 3816/16. 7. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl. IV. 8. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování. V. 9. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v řízení před Ústavním soudem. Jelikož stěžovatel tvrdí tzv. jiný zásah spočívající v nakládání s trestním příkazem jakožto s pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, ačkoliv mu nebyl řádně doručen jeho úřední překlad, nebyly k ní přiloženy kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv přiznává, neboť takovéto prostředky ani neexistují. Postup podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zde nepřipadá v úvahu, neboť nalézací soud vycházel z toho, že odpor podaný stěžovatelem byl neúčinný, tedy z pohledu trestních soudů žádný další procesní úkon učiněn být neměl. Ústavní soud tedy konstatuje, že jsou splněny všechny předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu k tomu, aby se ústavní stížností mohl zabývat po věcné stránce (srov. též nález sp. zn. III. ÚS 3464/17). VI. 10. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem vyžádaného trestního spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná. 11. Ústavní soud předesílá, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům ani jiným orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. 12. Obdobnými situacemi, k níž došlo v projednávané věci, kdy byl trestní příkaz doručen obviněnému cizinci, který se následně vzdal práva podat proti takovému trestnímu příkazu odpor, se již Ústavní soud v minulosti zabýval. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 49/18 ze dne 29. 1. 2019 (ST 49/92 SbNU 377; 61/2019 Sb.) dospěl k závěru, že orgány činné v trestním řízení jednají (formou tzv. jiného zásahu) v rozporu s čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny, spojují-li právní účinky s trestním příkazem, který bylo třeba za podmínek stanovených trestním řádem přeložit do cizího jazyka, aniž byl úřední překlad tohoto trestního příkazu obviněnému doručen. Stejně tak je neústavním zásahem orgánů činných v trestním řízení, spojují-li právní účinky doručení takového trestního příkazu se vzdáním se práva podat odpor osobou, proti které byl vydán, když ta předtím v průběhu trestního řízení prohlásila, že neovládá český jazyk, a nebyla, vzhledem ke své specificky zranitelné pozici, dostatečně poučena o významu vzdání se tohoto práva, popř. jí toto poučení nebo obsah trestního příkazu nebyly náležitě přetlumočeny. 13. Ústavní soud dále v minulosti v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (citovanou např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 3464/17) konstatoval, že institut trestního příkazu představuje zákonnou výjimku z práva na přístup k soudu, a tím spíše pak musí trestní soudy dbát na dodržování podmínek, které umožňují obviněnému domoci se práva na veřejné projednání věci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2822/13 ze dne 12. 11. 2014 (N 208/75 SbNU 333)]. Je-li trestní příkaz předán osobě omezené na svobodě, Ústavní soud zásadně vyžaduje, aby taková situace byla považována za případ nutné obhajoby [srov. nález sp. zn. III. ÚS 200/2000 ze dne 14. 10. 2000 (N 151/20 SbNU 71)]. 14. Specificky se Ústavní soud vyjádřil již i k situacím, kdy je od cizince,