I.ÚS 1689/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1689/21 ze dne 22. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Zapletala, zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem sídlem Elišky Machové 1247/41, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 10. 2019, č.j. 4 C 220/2015-236, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2020, č.j. 17 Co 318/2019-298, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, č.j. 28 Cdo 538/2021-349, za účasti Okresního soudu v Prostějově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a 1) Římskokatolické farnosti Smržice, sídlem Zákostelí 134/14, Smržice, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Římskokatolická farnost Smržice se coby žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem orné půdy, která byla v katastru nemovitostí zapsána jako orná půda p. č. X1 o výměře 25.209 m2 na listu vlastnictví č. X2 pro k. ú. Smržice ve vlastnictví stěžovatele (první žalovaný), je Česká republika (druhá žalovaná). Uvedla, že je právnickou osobou státem registrované Církve římskokatolické a oprávněnou osobou dle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.". Žalobu opřela o tvrzení, že sporný pozemek byl v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 právnímu předchůdci žalobkyně označovanému jako "Smržitzer röm. katholische Pfarre zu Set. Peter und Paul" odňat bez náhrady výměrem bývalého Okresního národního výboru v Prostějově z 30. 3. 1949 s odkazem na zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). Kupní smlouvou z 10. 1. 2011 stát v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), který jakýkoliv převod původního církevního majetku zakazoval, pozemek převedl na stěžovatele. Žalobkyně se proto domnívala, že stěžovatel nenabyl pozemek řádně do vlastnictví, neboť smlouva o převodu pozemku mezi účastníky byla absolutně neplatná pro rozpor s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a pozemek je tak ve vlastnictví státu. 2. Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 10. 2019, č. j. 4 C 220/2015-236, určil, že vlastníkem orné půdy p. č. X1, jak je tento pozemek zapsán v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, na listu vlastnictví č. X2 pro obec a k. ú. Smržice, je Česká republika (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli nepřiznává. Výrokem III. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na soudním poplatku částku 5.000 Kč a výrokem IV. byla České republice uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. 3. Okresní soud vyšel z nikým nezpochybňovaného zápisu vlastnictví v pozemkové knize a dovodil, že žalobkyně je právní nástupkyní původního vlastníka sporného pozemku, církevní právnické osoby "Smržické římskokatolické fary u svatého Petra a Pavla", které byl pozemek v roce 1949 státem odňat. Kupní smlouva o převodu pozemku do vlastnictví stěžovatele, kterou žalovaní uzavřeli dne 10. 1. 2011, byla dle okresního soudu pro rozpor s § 29 zákona č. 229/1991 Sb. absolutně neplatná. Jelikož na straně stěžovatele nebyly shledány žádné okolnosti mimořádného významu, které by mohly vést k prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (stěžovatel je sám ani netvrdil), určil okresní soud, že vlastníkem pozemku je Česká republika. 4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č.j. 17 Co 318/2019-298, k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 5. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu ohledně aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání určovací žaloby dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Okresní soud dle krajského soudu správně vyložil, že v pozemkové knize bylo zapsáno vlastnické právo k pozemku pro právního předchůdce žalobkyně "Smržitzer röm. katholische Pfarre zu Set. Peter und Paul" a jde o církevní právnickou osobu "Smržická římskokatolická fara u svatého Petra a Pavla". Této církevní právnické osobě byl pozemek odňat bez náhrady výměrem bývalého Okresního národního výboru v Prostějově ze dne 30. 3. 1949, kdy jako adresát bylo označeno "Farní obročí římskokatolického kostela ve Smržicích, k rukám dp. Jana Daňka, faráře ve Smržicích". Krajský národní výbor v Olomouci ve svém rozhodnutí ze dne 3. 4. 1950, kterým rozhodoval o odvolání proti výměru o odnětí, označil jako adresáta "římskokatolické farní obročí Smržice". Vlastníkem pozemku, který jí byl jako církevní majetek státem bez náhrady odňat, tak dle krajského soudu nepochybně byla římskokatolická farnost ve Smržicích. 6. Dne 8. 7. 2013 rozhodl Arcibiskup olomoucký o sloučení církevní právnické osoby, a to "Smržické římskokatolické fary u svatého Petra a Pavla" s "římskokatolickou farností Smržice", kdy tímto sloučením se ruší a zaniká slučovaná právnická osoba "Smržická římskokatolická fara u svatého Petra a Pavla" bez likvidace a veškerý její majetek, věci, pohledávky a jiná práva, nároky, penězi ocenitelné jiné hodnoty a závazky přecházejí na nástupnickou církevní právnickou osobu "římskokatolickou farnost Smržice". Dle krajského soudu okresní soud nepochybil, pokud uzavřel, že žalobkyně je právní nástupkyní původního vlastníka církevního majetku, což doplnil o odkaz na usnesení sp. zn. I. ÚS 1240/09 ze dne 26. 11. 2010 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz), dle kterého vznikne-li pochybnost o kanonické platnosti či dovolenosti určitého aktu s možnou relevancí do práva českého, jsou to jedině církevní orgány, které jsou příslušnými v takové věci rozhodovat, přičemž státní orgán předložené autonomní církevní stanovisko již dále nepřezkoumává, toliko akceptuje. 7. Krajský soud dále konstatoval, že stěžovatel (coby kupující) a Česká republika (coby prodávající) byli povinni respektovat blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku, a pokud tak nečinili, je nutno takový právní úkon shledat absolutně neplatným. Okresní soud dle krajského soudu správně posuzoval dobrou víru stěžovatele, neboť má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29 zákona č. 229/1991 Sb. posouzeno jako platné, musí to odůvodňovat mimořádné okolnosti, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na které byly věci náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Sama okolnost, že kupní smlouva byla sjednána Pozemkovým fondem České republiky, výjimečné prolomení blokačního účinku neodůvodňuje (sám stěžovatel převoditelnost pozemku nezkoumal). Dobrou víru stěžovatele popírá i znění čl. VIII. smlouvy, v níž bere na vědomí, že nepravdivost tvrzení obsažených v tomto článku kupní smlouvy má za následek neplatnost smlouvy od samého počátku. Okresní soud také zkoumal, zda ve věci nejsou dány mimořádné okolností, které by se vztahovaly např. k osobě stěžovatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání či dopadu pozbytí majetku. Stěžovatel přitom žádné okolnosti mimořádné povahy odůvodňující prolomení tzv. blokačního ustanovení netvrdil (vyjádřil se v tom smyslu, že "přijde-li o pozemek, nějak to přežije", ale projevil obavu, aby se pozemku nezmocnil subjekt, který ohrozí krajinu setím nepůvodní komodity). Nenalezl-li okresní soud žádné vážnější, natož mimořádné důvody pro to, aby akceptoval dobrou víru stěžovatele, že předmětný pozemek řádně nabyl proti legitimnímu očekávání vrácení odňatého pozemku na straně žalobkyně, krajský soud se s tímto závěrem ztotožnil. 8. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, č.j. 28 Cdo 538/2021-349, odmítnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř., neboť nebylo shledáno přípustným. 9. Z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel v dovolání předestřel otázku, zda jsou soudy v řízení dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nadány pravomocí přezkoumávat rozhodnutí církevního orgánu o zániku právnické osoby založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti s právním nástupnictvím jiné takovéto osoby. Jestliže při hodnocení interních církevních poměrů právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve nebo náboženské společnosti ("Smržitzer röm. katholische Pfarre zu Set. Pet