I.ÚS 1706/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1706/25 ze dne 24. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., právně zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března. 2025 č. j. 7 Tdo 76/2025-2346, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2024 č. j. 44 To 187/2024-2268 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. ledna 2024 č. j. 2 T 155/2019-2204, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny a principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud" nebo "soud prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Uvedeného přečinu se stěžovatel ve spolupachatelství s dalším spoluobžalovaným dopustili ve zkratce tím, že v rozporu s jiným právním předpisem a v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch nabízeli prodej horní části předního rohu nosorožce tuponosého, tedy exempláře druhu přímo ohroženého vyhubením, uvedeného v příloze I k Úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Úmluva CITES), která byla publikována jako sdělení býv. Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 572/1992 Sb. a kterou je Česká republika vázána. K samotnému prodeji však nakonec nedošlo. Dle názoru obvodního soudu oba obžalovaní svým jednáním porušili ustanovení čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, podle něhož nákup, nabízení ke koupi, nabývání pro obchodní účely, veřejné vystavování pro obchodní účely, využívání pro obchodní zisk a prodej, držení za účelem prodeje, nabízení k prodeji nebo převážení za účelem prodeje exemplářů druhů zařazených do přílohy A je zakázáno. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud" nebo "odvolací soud") zamítnuto jako nedůvodné. Městský soud se neztotožnil s odvolacími námitkami stěžovatele, které směřovaly k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání ze strany soudu prvního stupně. Odvolací soud považoval napadené rozhodnutí obvodního soudu za věcně správné a neshledal ani žádné procesní pochybení. 4. Dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry nižších soudů a zdůraznil, že řada námitek, které stěžovatel v dovolání uváděl, již byla v předchozích řízeních dostatečně objasněna a vypořádána. 5. Proti rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž uvádí následující pochybení. Předně namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, čímž porušily ústavní princip nullum crimen sine lege zakotvený v článku 39 Listiny. Především poukazuje na možnou přiléhavější kvalifikaci skutku jako přestupku podle § 34d odst. 2 písm. b) zákona č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroženými druhy, namísto trestněprávní kvalifikace. V této souvislosti stěžovatel rozporuje výklad pojmu "nabízí", jež je znakem skutkové podstaty, resp. objektivní stránkou trestného činu dle § 299 odst. 2 trestního zákoníku, a poukazuje na příliš extenzivní soudní interpretaci. Dále namítá nenaplnění znaků protiprávnosti, absenci úmyslu, jednání v omluvitelném právním omylu či porušení zásady in dubio pro reo vyplývající z presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť má za to, že provedené důkazy neumožňují jednoznačně dovozovat jeho vinu. V neposlední řadě rozporuje relevanci i samotné hodnocení provedených důkazů ze strany obecných soudů. Závěrem rovněž namítá podjatost policejního orgánu, resp. vyšetřujícího příslušníka GIBS, který prováděl úkony v rámci přípravného řízení. 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 9. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o kasačním zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu případného kasačního zásahu. 10. Výhradně obecným soudům tedy náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. V řízení o ústavní stížnosti se nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky kladené ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nepřísluší Ústavnímu soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, resp. že je dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. 11. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. To ovšem neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jakákoliv dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek říze