I.ÚS 1719/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1719/11 ze dne 3. 4. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele FINCOM TRADE LTD, se sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, IČ: 1380699, zastoupeného Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem se sídlem Hilleho 6, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2011, č. j. 3 VSOP 167/2011-P12-9, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2011, č. j. KSOS 33 INS 5284/2010-P12-2, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 2. 2011, č. j. KSOS 33 INS 5284/2010-P12-2, v insolvenční věci dlužníka Ing. Iró Tibora (dále jen "dlužník"), o návrhu věřitele FINCOM TRADE LTD (dále jen "stěžovatel") na odmítnutí přihlášky věřitele č. 12: Raiffeisenbank, a. s. (dále jen "věřitel č. 12"), přihlášku P12 věřitele č. 12 neodmítl. Krajský soud poukázal na judikaturu, která "dovodila, že právu na fairový proces odpovídá výklad, podle kterého vede nedodržení přihláškové lhůty vyplývající z ust. § 136 odst. 3,4 IZ k odmítnutí přihlášky pro opožděnost dle ust. § 173 a § 185 IZ jen v případě, že je dlužník v insolvenčním rejstříku označen v souladu s ust. § 420 IZ. Je tomu tak proto, že všichni věřitelé mohou legitimně očekávat, že dlužník takto označen bude, a vycházet z toho při nastavení svých vnitřních procesů sledování insolvenčního rejstříku". Pro fyzické osoby platí, že základním identifikátorem dle § 420 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále "IZ"), je vedle jména a příjmení rodné číslo, u osoby bez rodného čísla potom datum narození. Soud prvého stupně dále zdůraznil, že hovoří-li zákon o rodném číslu, nejedná se obecně o jakékoliv národní identifikační kódy fyzických osob používané v jednotlivých státech v různých formátech pod různými názvy, ale jen o rodná čísla česká, tak, jak jsou upravena v zákoně č. 133/2000 Sb.; podle § 13 odst. 8 citovaného zákona se však rodným číslem rozumí také rodné číslo přidělené na území Slovenské republiky před 1. 1. 1993. Krajský soud zdůraznil, že v souzené věci se u dlužníka jedná právě o tento případ. Za situace, kdy toto rodné číslo není uvedeno v insolvenčním rejstříku, nedodržení přihlašovací lhůty nevede k opožděnosti přihlášky (věřitele č. 12); soud proto přihlášku P12 věřitele č. 12 neodmítl. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 3. 2011, č. j. 3 VSOP 167/2011-P12-9, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V prvé řadě připomněl zákonnou koncepci veřejné přístupnosti údajů v insolvenčních řízeních, jež je založena právě na informovanosti účastníků řízení a dalších osob prostřednictvím insolvenčního rejstříku, který je dle § 419 odst. 1 IZ informačním systémem veřejné správy (ve smyslu zákona č. 365/2000 Sb.); je veřejně přístupný na internetu a poskytuje všem osobám klíčové informace o rozhodnutích soudu i dalších písemnostech obsažených v insolvenčním spisu. Do insolvenčního rejstříku - jmenovitě do seznamu dlužníků (§ 420 IZ) - se povinně zapisují v případě dlužníka fyzické osoby: jméno, příjmení, bydliště, rodné číslo, a nemá-li rodné číslo, datum narození. Povinné údaje zapíše insolvenční soud do seznamu dlužníků, jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nejpozději však do sedmi dnů po tomto okamžiku; není-li některý z těchto údajů v uvedené době znám, zapíše jej insolvenční soud do seznamu dlužníků, jakmile v insolvenčním řízení vyjde najevo (§ 420 odst. 4 IZ). Tento zápis provádí soud z úřední povinnosti a pouze řádná identifikace dlužníka údaji uvedenými v § 420 odst. 1 až odst. 3 IZ umožňuje věřitelům porovnáním svých údajů s údaji v informačním systému pravidelně zjišťovat, zda ohledně dlužníka bylo zahájeno insolvenční řízení a sledovat i jeho průběh. V souzené věci bylo usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2010, č.j. KSOS 33 INS 5284/2010-A-29, o úpadku dlužníka (a prohlášení konkursu na jeho majetek), zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 3. 11. 2010 s výzvou věřitelům, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení přihlásili své pohledávky; "dlužník byl v usnesení vedle jména označen datem narození a identifikačním číslem, ne však rodným číslem". Odvolací soud z informačního systému zjistil, že v insolvenčním rejstříku byl dlužník označen rodným číslem (až) ode dne 30. 3. 2011. Dne 21. 1. 2011 přihlásil věřitel č. 12 do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem ve výši 6.271.575,67 Kč a současně v podání z téhož dne uvedl, že neměl možnost lhůtu stanovenou citovaným usnesením dodržet, neboť u dlužníka v rozporu s § 420 odst. 1 a odst. 2 IZ není v insolvenčním rejstříku uvedeno jeho rodné číslo, pod kterým je evidován v systémech věřitele. Odvolací soud zdůraznil, že věřitel č. 12 (stejně jako ostatní věřitelé) nemá v souzené věci postavení osoby, jíž se doručuje rozhodnutí o úpadku zvlášť a je proto zcela odkázán na informace zveřejněné v insolvenčním rejstříku. Pak ale nutně platí, že lhůta k podání přihlášky pohledávky začne věřiteli běžet pouze za předpokladu, že informace o dlužníkovi byla v informačním systému (ISIR) řádně zveřejněna ve smyslu § 420 odst. 1 IZ. Odvolací soud uvedl, že tento závěr byl přijat rozhodovací praxí a odkázal na judikaturu vlastní (např. 3 VSOL 94/2011-P9-7, nebo 3 VSOL 494/2010-P121-11) a Vrchního soudu v Praze (např. 2 VSPH 1013/2010-P8-7). Vrchní soud také nepřisvědčil námitce odvolatele, že postupem insolvenčního soudu došlo k nepřípustnému prominutí zmeškání lhůty či k nepřípustnému zvýhodňování věřitele; jelikož lhůta k podání přihlášky ani nezačala běžet, nelze uvažovat o jejím prominutí. Přihlášením dalšího věřitele je jenom napraven stav, kdy věřitelé měli zhoršené podmínky pro získání informací o insolvenčním řízení ve věci konkrétního dlužníka; je proto správný výklad stěžovatele, že lhůta k přihlašování pohledávek neskončí, dokud nejsou v insolvenčním rejstříku všechny předpokládané údaje zapsány; nejde o porušení zásad insolvenčního řízení, ale naopak o jejich naplnění, neboť nedostatečným informováním věřitelů (v rozsahu menším než předpokládá IZ) dochází k jejich znevýhodnění, které lze napravit pouze naznačeným postupem. Proto odvolací soud (připomenuv správný závěr soudu prvého stupně, že uvedené platí i v případě dlužníka - občana Slovenské republiky, který má rodné číslo přidělené na území Slovenské republiky před 1. 1. 1993) napadené usnesení krajského soudu jako věcně správné potvrdil. II. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení citovaných usnesení, neboť se jimi cítí zkrácen na svých právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedl, že s případným nezapsáním údajů dle § 420 odst. 1 a odst. 2 IZ zákon nespojuje žádné sankce a následky. Prohlásil, že postup obou soudů prolamuje zákaz prominutí zmeškání lhůty k podání přihlášky, dotváří (resp. vytváří) právní normu v tom smyslu, že vůbec nezačala běžet lhůta k podání přihlášek, příp. kdy lhůta začne běžet a oslabuje tak procesní jistotu řádně a včas přihlášených věřitelů. Stěžovatel také připomíná, že jsou mu známa i obdobná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze; pokud v těchto rozhodnutích vrchní soud uvádí, že v případě zveřejňování údajů v insolvenčním rejstříku jde o vztah právo - povinnost mezi soudem a věřitelem, pak za porušení této povinnosti má odpovídat ten, kdo ji porušil, tedy insolvenční soud; případná odpovědnost za škodu způsobená soudem věřiteli pozdě přihlášené pohledávky nemůže být zhojena tím, že soud dodatečně zhorší postavení ostatních věřitelů, kteří řádně dodrželi procesní postup stanovený IZ. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na to, že nesprávnou aplikací právních norem na úkor ostatních účastníků insolvenčního řízení je porušováno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; náprava postavení věřitele v důsledku nesprávného postupu soudu, nemůže jít k tíži ostatních (poškozovaných) věřitelů svévolnou aplikací (dotvářením) norem insolvenčního práva, která navíc majetkoprávně poškozuje věřitele v jejich legitimním očekávání splnění pohledávek. III. Ústavní soud dovozuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti připomíná (a opakovaně zdůrazňuje), že není vrcholem soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotče