I.ÚS 1727/15

Svou ústavní stížností ze dne 10. 6. 2015 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejich práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Dále stěžovatelé ve své stížnosti namítají porušení principu legitimního očekávání, plynoucího z požadavků právní jistoty jako součásti právního státu, tedy porušení článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že podle původních (a posléze Nejvyšším soudem zrušených) rozhodnutí soudů (rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. 5. 2007 č. j. 5 C 289/2004-306 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009 č. j. 13 Co 362/2007-526) bylo rozhodnuto o zrušení spoluvlastnictví a přikázání nemovitostí do spoluvlastnictví žalobců se stanovením relutární povinnosti žalobců na vyrovnání podílu ve prospěch stěžovatelů. Stěžovatelé podali proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009 č. j. 13 Co 362/2007-526 dovolání, jež směřovalo proti nepřiměřeně stanovené výši náhrady. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010 č. j. 22 Cdo 3690/2009-560 zrušil výrokovou část rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, týkající se stanovení výše podílu na vyrovnání a uložil Krajskému soudu v Brně zabývat se otázkou přiměřenosti náhrady. Krajský soud v Brně ve věci ustanovil revizního znalce - Bohemia Experts, s.r.o., znalecký ústav Praha s cílem stanovit obvyklou cenu nemovitostí se zřetelem na jejich určení (provádění kovářské výroby). Krajský soud v Brně u posledního jednání v reakci na stanovisko žalobců, že mají zájem o přikázání nemovitosti do svého společného jmění manželů pouze za předpokladu, že by vypořádací podíl byl max. do 5 mil. Kč rozhodl tak, že nařídil prodej nemovitosti. Proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 19. 7. 2012 č. j. 13 Co 362/2007-925, ve znění doplňujícího rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 17. 9. 2012 č. j. 13 Co 362/2007-939, podali stěžovatelé dovolání, které bylo zamítnuto napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 22 Cdo 3823/2012-995.

Nejvyšší soud svůj napadeným rozsudek ve vztahu k zamítnutí dovolání stěžovatelů zdůvodnil tak, že ke změně procesního stanoviska žalobců v řešené věci došlo na základě znaleckého dokazování, a že stěžovatelé jako žalovaní poté své procesní stanovisko změnili. Proto dovolací soud v jednání žalobců v tomto ohledu nespatřuje jednání nepoctivé či šikanózní. Geneze sporu a další důvody, které stěžovatelé uvádí na podporu svého tvrzení o zneužití práva žalobci, pak z pohledu změny procesního stanoviska neobstojí, neboť jejich procesní postup je podle judikatorní praxe přípustný a vzhledem k okolnostem podložený věcným důvodem. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč vzal na zřetel změnu procesního stanoviska žalovaných a proč naopak neshledal důvodnými námitky stěžovatelů, jež uplatnili při formulaci výhrad vůči změně procesního stanoviska žalobců. Z jeho odůvodnění je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, proč k této změně stanoviska přihlédl i ve světle námitek, které stěžovatelé v této souvislosti uplatnili. Dovolací soud v daném ohledu pouze dodal, že je právem účastníka rozhodnout se, zda v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví projeví zájem o přikázání věci do vlastnictví, případně za jakých podmínek (byť soud tímto jeho návrhem není vázán). Tímto procesním stanoviskem, případně jeho změnou, účastník může reagovat na důkazní průběh řízení, nicméně se v něm odráží také samotná úvaha účastníka, zda vůbec má zájem o přikázání věci do vlastnictví. Podle Nejvyššího soudu změna procesního stanoviska žalobců zneužitím práva není. Změnou procesního stanoviska totiž nevyjádřili žalobci nic jiného, než že o přikázání nemovitostí do jejich vlastnictví již nadále nemají zájem; z tohoto projevu nelze v žádném směru dovozovat, že jeho motivací byl přímý úmysl způsobit žalovaným újmu. Není ani zřejmé, v čem by tato újma měla spočívat, jestliže hmotněprávním důsledkem změněného procesního stanoviska žalobců byl nutný zákonný důsledek při volbě způsobů vypořádání spoluvlastnictví spočívající v nařízení prodeje věci, který sám o sobě nemůže stěžovatelům žádnou újmu způsobit (a stěžovatelé ji ostatně ani netvrdili). Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí mimořádně podrobně zabýval otázkou zjištění obvyklé ceny předmětných nemovitostí a je zřejmé, že stěžovatelé jako dovolatelé vyjadřují odlišný názor právě na určení obvyklé ceny nemovitostí.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádí, že se cítí být zasaženi ve svém vlastnickém právu, právu na spravedlivý proces a ve svém legitimním očekávání. V napadeném rozsudku Nejvyššího soudu i krajského soudu byly ignorovány okolnosti případu, neboť uložením prodeje nemovitostí dochází k negaci skutečné hodnoty nemovitostí, která byla od roku 2004 svázána s podnikatelskou činností žalobců, přičemž právě jejich technické uspořádání zvýšilo cenu nemovitostí. Za situace, kdy žalobci ukončili v předmětných nemovitostech podnikatelskou činnost, přesunuli výrobu jinam a z nemovitostí udělali toliko sklad, se z nemovitostí stala "pouhá" hala, která ztratila svůj specifický charakter, který zvyšoval zásadním způsobem její hodnotu. Odvolací soud měl po rozsáhlém znaleckém dokazování v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu dostatečné podklady pro stanovení částky na vyrovnání podílu, kterou dokonce zcela konkrétně vymezil ve výši 6.285.000 Kč, podle stěžovatelů však postupoval překvapivě a neměl rozhodnout tak, jak rozhodl. Ostatně po třech letech od rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočka Jihlava nebyla věc prodána, takže podle stěžovatelů o spravedlivém vypořádání mezi účastníky nemůže být ani řeči.

Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41).

V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Obecné soudy námitky stěžovatelů i žalobců posoudily podrobně, pokyny Nejvyššího soudu v předchozím jeho zrušujícím rozsudku splnily a dostatečně vysvětlily, proč vydaly napadená rozhodnutí. Obecné soudy reagovaly na změnu stanovisek procesních stran způsobem předvídaným zákonem. Ústavní soud tak v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti (spravedlivého procesu). Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti, což se vztahuje na všechna napadená rozhodnutí obecných soudů.

Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.