I.ÚS 176/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 176/19 ze dne 26. 2. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Petra Novotného, zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3609/2018-321 ze dne 23. 10. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016 č. j. 21 Co 133/2016-245. Z obsahu napadeného usnesení, souvisejících rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že na základě návrhu stěžovatele byla dne 17. 6. 2010 nařízena exekuce podle vykonatelného notářského zápisu notářky JUDr. Heleny Divišové ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. NZ 746/2006, N 796/2006, k uspokojení jeho pohledávky ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím proti povinnému. Obvodní soud usnesením ze dne 28. 2. 2012 k návrhu povinného exekuci zastavil, když dovodil, že ke dni 25. 10. 2006 dluh vůči stěžovateli neexistoval. Městský soud usnesením ze dne 5. 2. 2013 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Na základě dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia usnesením ze dne 11. 2. 2015 č. j. 31 Cdo 2184/2013-163 napadená usnesení zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že obsahuje-li dohoda osoby oprávněné a osoby povinné obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti ujednání, podle kterého "bude-li věřitelem poskytnuta dlužníku půjčka podle smlouvy o půjčce" zavazuje se dlužník splnit pohledávku a jiné nároky věřitele, vyplývající ze závazkového právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o budoucí smlouvě o půjčce, jde o podmínku ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 věty první a odst. 2 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů [§ 71b odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jejíž splnění je třeba prokázat způsobem uvedeným v ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"). V daném případě nebyly splněny předpoklady pro nařízení exekuce, nikoliv však proto, že stěžovatel nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, jak soudy obou stupňů dovodily, nýbrž proto, že stěžovatel dosud kvalifikovanými listinami neprokázal, že se splnila podmínka sjednaná v dohodě účastníků obsažená v předmětném notářském zápisu a v prohlášení vedlejšího účastníka řízení o svolení k jeho vykonatelnosti. Nejvyšší soud přitom výslovně zdůraznil, že situace je pro oprávněného řešitelná podáním žaloby na určení, že podmínka, na kterou byla vykonatelnost notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti navázána, byla splněna. Poté Obvodní soud usnesením ze dne 20. 1. 2016 exekuci zastavil z důvodu, že stěžovatel nesplnil podmínku pro nařízení exekuce, když listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem neprokázal splnění odkládací podmínky, ke které se zavázal vykonávaným notářským zápisem a notářský zápis tak není vykonatelný. Městský soud usnesením ze dne 26. 4. 2016 usnesení obvodního soudu potvrdil, nikoliv však se závěrem, že stěžovatel věrohodně neprokázal splnění odkládací podmínky způsobem stanoveným v § 43 odst. 2 exekučního řádu, ale z důvodu promlčení pohledávky oprávněného, neboť notářským zápisem nedošlo k uznání dluhu, protože nelze uznat dluh, který v budoucnu teprve vznikne. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, protože nesplňovalo obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahovalo údaj, v čem přesně stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 3029/17 bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušeno, neboť Nejvyšší soud se nevypořádal se stěžovatelem nastolenou otázkou, která dosud neměla být dovolacím soudem řešena, a to zda lze platně uznat dluh, který v budoucnu teprve vznikne. Po kasačním nálezu Ústavního soudu Nejvyšší soud dovolání stěžovatele znovu posuzoval a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť právní názor městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvod, aby předmětná právní otázka byla posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud totiž již ve svých předchozích rozhodnutích dospěl k závěru, že uznání dluhu podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákona, je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl (sp. zn. 33 Cdo 1814/2011, 33 Cdo 2536/2009). Rovněž je vyloučeno, aby před předáním peněz žalovaný dluh z půjčky uznával (sp. zn. 33 Cdo 475/2012). V projednávané věci dluh povinného v době sepsání notářského zápisu dne 25. 10. 2006 nejenže nebyl splatný, ale ani dosud neexistoval. Z tohoto důvodu není možné, aby povinný v notářském zápisu svůj dluh uznal, když uznat lze jen právní skutečnost, která již nastala a nikoliv skutečnost, která může, ale nemusí nastat teprve v budoucnosti. Uvedenému neodporuje závěr, že lze uznat i dluh, který dosud není splatný, neboť je třeba rozlišovat dluh, který dosud nevznikl a dluh, který sice již vznikl, avšak doposud není splatný. Nejvyšší soud nadto zdůraznil, že dovolatelem nastolená právní otázka je v posuzované věci otázkou nadbytečnou a nemůže tak založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na ní objektivně nezávisí. Odkázal na závěry předchozího usnesení vydaného ve věci stěžovatele velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia dne 11. 2. 2015, podle něhož k tomu, aby oprávněný prokázal, že půjčku podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti povinnému skutečně poskytl a že předmětný notářský zápis se svolením k vykonatelnosti je formálně vykonatelným exekučním titulem, je třeba dodat listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem. Z ní musí být patrné, že byla splněna podmínka, nebo že oprávněný splnil vzájemnou povinnost (§ 43 odst. 2 exekučního řádu). V daném případě však dovolatel dosud kvalifikovanými listinami neprokázal, že podmínku sjednanou v dohodě účastníků v předmětném notářském zápisu splnil. Jestliže tedy ze strany oprávněného nebylo prokázáno, že jsou splněny procesní předpoklady, aby předmětný zápis se svolením k vykonatelnosti obstál jako formálně vykonatelný exekuční titul, je třeba exekuci již z tohoto důvodu zastavit s odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Za takových okolností je nadbytečné se zabývat tím, jestli uznání závazku, jež bylo rovněž součástí předmětného notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, podle hmotného práva obstojí či nikoliv. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutím Nejvyššího soudu, který, ač bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel půjčku povinnému poskytl, trvá na svém opakovaném závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky podle § 43 odst. 2 exekučního řádu a zastavení exekuce je proto oprávněné, porušil jeho ústavně zaručená práva. Závěr o nesplnění podmínek podle § 43 odst. 2 exekučního řádu považuje stěžovatel za nepřípustně formalistický. Dodává, že v průběhu doby dosáhl i rozhodnutí o určení splnění podmínky podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 9. 2017 sp. zn. 5 C 64/2016-69, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. 11 Co 297/2018-103. Stěžovatel rovněž namítá, že dovolací soud bez dalšího přisvědčil závěru odvolacího Městského soudu v Praze, že nelze uznat dluh, který neexistuje, aniž by svůj závěr blíže odůvodnil. Názor, že nelze uznat dluh, který vznikne v budoucnosti, pak považuje stěžovatel za protiústavní. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo j