I.ÚS 1762/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1762/23 ze dne 20. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky K. M., zastoupené JUDr. Andreou Židovou, advokátkou sídlem Bělehradská 3347/7, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 713/2023-613 ze dne 2. 5. 2023, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 228/2019-558 ze dne 30. 5. 2022 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1615/2021-489 ze dne 29. 6. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a J. Ch., zastoupeného JUDr. Václavem Luťchou, advokátem sídlem náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 1. Stěžovatelka je matkou nezletilé L. a vedlejší účastník je jejím otcem, rodiče se seznámili přibližně pět let před jejím narozením. Jejich vzájemné vztahy jsou komplikované a doposud sporné. Dynamika jejich vztahu se změnila poté, co stěžovatelka během těhotenství zjistila, že vedlejší účastník je ženatý; v té době vedlejší účastník utrpěl autonehodu, po níž je v plném invalidním důchodu. Stěžovatelka s vedlejším účastníkem nejsou a ani v minulosti nebyli manželé. 2. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ("nalézací soud") č. j. 21 Nc 1216/2008-19 ze dne 8. 1. 2009 byla nezletilá L. svěřena do výchovy stěžovatelky a otci byla stanovena povinnost přispívat na její výživu 5 000 Kč měsíčně. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ("odvolací soud") č. j. 13 Co 37/2014-491 ze dne 19. 2. 2015 bylo sníženo výživné z částky 5 000 Kč na 3 000 Kč měsíčně od 1. 11. 2009. 3. Vedlejší účastník se žalobou podanou v listopadu 2009 u nalézacího soudu domáhal proti stěžovatelce zaplacení částky 598 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. V žalobě tvrdil, že se stěžovatelkou uzavřel ústní dohodu, podle níž zaplatí na účet stěžovatelky do konce roku 2009 výživné pro nezletilou L., ve výši 5 000 Kč měsíčně na dvacet let dopředu. Vedlejší účastník považoval tuto dohodu za platnou, a proto poukazoval na účet stěžovatelky v různě vysokých nepravidelných splátkách v roce 2007 celkem 111 000 Kč, v roce 2008 celkem 398 200 Kč a v roce 2009 celkem 233 800 Kč; tedy v období od 6. 4. 2007 do 31. 7. 2009 částku celkem 743 000 Kč. S ohledem na § 97 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, je podle vedlejšího účastníka předmětná dohoda neplatná, a tudíž částku ve výši 743 000 Kč poskytl stěžovatelce na základě neplatného právního úkonu; od této částky odečetl částku 145 000 Kč představující výživné na nezletilou L., k němuž byl povinen v období od dubna 2007 do srpna 2009 (29 měsíců). Výše bezdůvodného obohacení na straně stěžovatelky tedy činí 598 000 Kč. 4. Stěžovatelka se k žalobě vyjádřila tak, že považuje obdržené částky za příspěvek vedlejšího účastníka do společné domácnosti, která trvala do roku 2009. V té době u ní přebýval, stravoval se a společně hodlali osvojit chlapce, kterého měli v hostitelské péči. Z peněž byly dále hrazeny výdaje, které souvisely s narozením nezletilé L. 5. Nalézací soud nejprve rozsudkem č. j. 33 C 839/2009-217 ze dne 13. 1. 2016 žalobu zamítl. O poskytnutí žalované částky nebylo v řízení sporu. Nalézací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník poskytnutým plněním hradil výživné na nezletilou L. a není rozhodující, zda šlo o běžné výživné či o výživné na dvacet let dopředu, neboť předmětná částka byla poskytnuta na základě právního důvodu - plněním vyživovací povinnosti; účet stěžovatelky sloužil pouze jako platební místo. Podle nalézacího soudu nebylo třeba zabývat se tím, zda byla uzavřena vedlejším účastníkem uváděná dohoda. 6. K odvolání vedlejšího účastníka odvolací soud rozsudkem č. j. 10 Co 140/2017-275 ze dne 14. 11. 2017 zrušil rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 1. 2016 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu nalézací soud nedostatečně zjistil skutkový stav; měl totiž zjistit, zda žalobce plnil vyživovací povinnost v souladu se soudem stanovenou povinností či zda s ohledem na uzavřenou dohodu vyživovací povinnost neplnil. Nalézací soud se měl dále zaměřit na platnost tvrzené dohody. Na stěžovatelce je, aby tvrdila a prokázala, že částky obdržela z právem aprobovaného důvodu a byla oprávněna si je ponechat. 7. Nalézací soud rozsudkem č. j. 33 C 839/2009-401 ze dne 20. 5. 2019 žalobu znovu zamítl. Po doplněném dokazování nepovažoval předmětnou dohodu za prokázanou. Poukázal na změny v tvrzeních vedlejšího účastníka, který např. uváděl, že dohoda byla uzavřena na konci roku 2007 nebo začátkem roku 2008 v zimě, ale zároveň, že podle této dohody hradil již na jaře roku 2007; později tvrdil, že obsahem dohody byl jeho závazek uhradit výživné na 20 let dopředu, ale následně, že uhrazením částky 1 000 000 Kč zanikne jeho vyživovací povinnost k nezletilé L. Vedlejším účastníkem navržené svědky (jeho bývalého kolegu a bývalou manželku) považoval nalézací soud za nedůvěryhodné, naopak výpověď stěžovatelky se podle něj jevila jako pravdivá a důvěryhodná. Nalézací soud proto dospěl k závěru, že vedlejší účastník přenechával peníze stěžovatelce bezplatně a ona je přijímala a nakládala s nimi podle svého uvážení. Částky vedlejší účastník podle nalézacího soudu hradil na základě konkludentně uzavřených darovacích smluv. 8. K odvolání vedlejšího účastníka odvolací soud rozsudkem č. j. 10 Co 228/2019-446 ze dne 10. 6. 2020 (v pořadí druhým) změnil rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 5. 2019 v nákladovém výroku, jinak jej potvrdil. Odvolací soud nezpochybnil závěr nalézacího soudu, že vedlejší účastník neprokázal, že předmětnou částku plnil z absolutně neplatné dohody o jednorázovém vyplacení výživného spojeného se zánikem vyživovací povinnosti. Za této situace je podle odvolacího soudu bez významu, zda předmětná částka byla vyplacena nad rámec běžného výživného pro nezletilou L. či postupně darována stěžovatelce nebo jaký byl konkrétní důvod jejího poskytnutí. 9. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 6. 2020 podal vedlejší účastník dovolání. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odkázal na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž platí, že uplatnil-li žalobce (vedlejší účastník) nárok na vrácení určité částky a zároveň prokáže, že tuto částku předal, je na žalované (stěžovatelce), aby tvrdila a prokazovala existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Za situace, kdy soudy uzavřely, že vedlejšímu účastníkovi se nepodařilo prokázat existenci jím tvrzené (absolutně neplatné) dohody, se měly zabývat tím, zda existuje nějaký důvod plnění ze strany vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce. Vedlejší účastník měl prokázat pouze to, že danou částku stěžovatelce poskytl; ta měla tvrdit a prokázat, jaký byl jeho důvod plnění. Nadto Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu zdůraznil, že konkludentní jednání nesmí vzbuzovat pochybnosti o tom, co smluvní strany zamýšlely. Odvolací soud bude muset zvážit, zda lze konkludentní uzavření darovací smlouvy mezi účastníky dovodit. 10. Odvolací soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem (v pořadí třetím) změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi 598 000 Kč s příslušenstvím; současně uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení před soudy všech stupňů. Podle odvolacího soudu stěžovatelka v průběhu řízení nabídla různé varianty důvodů, proč jí byly peníze poukazovány (že šlo o běžné výživné na nezletilou L.; že šlo o platby spojené se společnou domácností; že to byly peníze, které jí vedlejší účastník zasílal, protože chtěl), avšak nenavrhla žádné důkazy, které by tato tvrzení přímo či ve vzájemném souhrnu potvrdily. Ve světle učiněných skutkových zjištění nelze posuzovat faktické zasílání částek jako darování; předmětnou částku nepovažují za darování ani sami účastníci. Provedené důkazy nepotvrdily ani důvod placení jako výživné pro nezletilou L. Proto dospěl odvolací soud k závěru, že žalovanou částku je třeba kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení na straně stěžovatelky, k jehož vydání je povinna. 11. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné. Dovodil-li odvolací soud, že důkazní břemeno ohledně prokázání právního důvodu opravňujícího stěžovatelku si přijaté peněžité plnění ponechat tížilo ji a že je povinna vrátit prostředky zpět vedlejšímu účastníkovi jako bezdůvodné obohacení, učinil tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Kritika stěžovatelky o tom, zda se jí podařilo prokázat existenci právního důvodu pro ponechání si předmětných peněžních prostředků, představuje polemiku se skutkovými závěry,