I.ÚS 1821/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1821/16 ze dne 12. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Sev.en EC, a. s., se sídlem K Elektrárně 227, Chvaletice, IČ: 28786009, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M, advokátem, se sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016 č. j. 25 Cdo 3989/2015-811 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015 č. j. 11 Co 162/2014-675, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a 1/ Lesy České republiky, s. p., 2/ ČEZ, a. s., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. června 2016, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016 č. j. 25 Cdo 3989/2015-811 a výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015 č. j. 11 Co 162/2014-675 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 41 C 295/2008 bylo zjištěno, že Lesy České republiky, s. p. (dále jen "vedlejší účastník č. 1") se návrhem na vydání platebního rozkazu, podaného dne 3. prosince 2004, domáhal zaplacení 16 477 896 Kč s příslušenstvím z titulu podílu na náhradě škody, vzniklé na lesním porostu za rok 2002 v souladu s vyhláškou č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích a § 420a odst. 1 a 2 písm. b) občanského zákoníku. 3. Městský soud v Praze vydal dne 2. února 2005 č. j. 61 Ro 5901/2004-7 platební rozkaz, proti kterému byl dne 18. února 2005 podán odpor. 4. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. října 2013 č. j. 41 C 295/2008-525 uložil zaplatit 1/ ČEZ, a. s., částku 10 947 458,55 Kč s příslušenstvím, 2/ Elektrárně Chvaletice, a. s., částku 397 273 Kč s příslušenstvím, 3/ Elektrárně Počerady, a. s., částku 2 561 129,05 Kč s příslušenstvím a 4/ Elektrárně Dětmarovice, a. s., částku 100 351 Kč s příslušenstvím. Žalobu zamítl co do částky 1 931 904,45 Kč s příslušenstvím ve vztahu k ČEZ, a. s., co do částky 70 107 Kč s příslušenstvím ve vztahu k Elektrárně Chvaletice, co do částky 451 963,95 Kč s příslušenstvím ve vztahu k Elektrárně Počerady, a. s., a co do částky 17 709 Kč s příslušenstvím ve vztahu k Elektrárně Dětmarovice, a. s., a zavázal žalované k náhradě nákladů řízení. 5. Všichni žalovaní napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2015 č. j. 11 Co 162/2014-675 rozsudek soudu obvodního ve vyhovujících výrocích a výrocích o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání, která Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. února 2016 č. j. 25 Cdo 3989/2015-811 odmítl podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř., neboť nebyla podle § 237 o. s. ř. přípustná. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že je obchodní korporací provozující elektrárnu ve Chvaleticích, přičemž při této činnosti vypouští do ovzduší emise SO2 a NOx, které údajně negativně působí na lesní porosty a způsobují imisní škody na těchto porostech, které jsou ve vlastnictví České republiky a k nimž má vedlejší účastník č. 1 právo hospodaření. Stěžovatelka se v průběhu řízení vyčlenila ze skupiny ČEZ a stala se v řízení před soudem prvního stupně samostatným účastníkem řízení. Stěžovatelka zdůraznila, že obdobných řízení probíhá v České republice každoročně několik desítek a tato řízení se jak průběhem, tak i posouzením a výsledkem prakticky neliší. 8. Stěžovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší soud zasáhl do jejích ústavně zaručených práv tím, že odmítl zásah (změnu) do judikatury, aniž by se zabýval otázkami (částečně) skutkovými stěžovatelky, čímž zakládá stav "nezměnitelné judikatury", která podle názoru stěžovatelky nemá oporu v důkazech a v aktuálním novém vědeckém poznání. Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka rovněž vytýká, že není řádně odůvodněno, že Nejvyšší soud uvaluje na stěžovatelku neúnosné a nezákonné důkazní břemeno a že ve své judikatuře připouští aplikaci vyhlášky v rozporu s ústavními principy. 9. Městskému soudu v Praze pak stěžovatelka vytýká, že nenapravil zásadní procesní vady soudu prvního stupně spočívající v neustanovení revizního znalce, přestože k tomu, podle názoru stěžovatelky, existovaly zásadní důvody. Stěžovatelka zpochybnila provedené důkazní řízení před odvolacím soudem a namítala, že ačkoliv soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování a provedl celou řadu důkazů znaleckými posudky a jinými odbornými studiemi, vzal v úvahu pouze důkazy svědčící ve prospěch vedlejšího účastníka č. 1, aniž by se jakkoliv vypořádal s důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatelky. Proto považuje rozsudek soudu prvního stupně i potvrzující rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný a lze v něm spatřovat projev libovůle. 10. Podle názoru stěžovatelky vady v řízení u nalézacích soudů mají svůj původ v rigidní a "nezměnitelné" konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatelka má za to, že veškerá další řízení o náhrady škody způsobené exhalacemi do ovzduší se jeví jako objektivně nespravedlivá, porušující garance žalovaných, kdy v pochybnostech se rozhoduje v neprospěch žalovaných pouze s odkazem na "ustálenou judikaturu" Nejvyššího soudu. Vedlejšího účastníka č. 1 pak tento dlouhodobý stav nijak nenutí měnit zaběhnuté a zastaralé postupy a zabývat se skutečnými příčinami imisních škod na lesních porostech, pokud vůbec existují nebo pokud vůbec jsou přičitatelné současným provozovatelům elektráren a ostatním eminentům a pokud nejsou spíše důsledkem minulých desetiletí, jak tvrdí někteří znalci. Přístup soudů k věci současně devalvuje i jakoukoliv snahu provozovatelů emisních zdrojů o další ekologické opatření, neboť se patrně vždy nějaká škoda a nějaký viník dohledá a příslušná metodika se přizpůsobí. Stěžovatelka se domnívá, že pokud má být kdokoli shledán odpovědným za škodu, tak by tomu mělo být pouze v řádném a spravedlivém procesu a nikoliv v jakési předem dohodnuté arbitráži, kdy ve své podstatě o nárocích vedlejšího účastníka č. 1 nerozhodují soudy, ale jeden znalec v jakémsi neprůhledném a zcela nepřezkoumatelném kabinetním procesu, který má formálně navenek atributy soudního procesu, ale ve skutečnosti žádným spravedlivým soudním procesem není. 11. Stěžovatelka za základní spornou otázku považuje zejména prokázání vzniku a výše škody, přičemž vyjádřila nesouhlas s názorem, že za dosud nejpřesnější způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení inhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení, je nutno považovat posudek RNDr. Pavla Hadaše a jeho rozptylové studie. K tomu stěžovatelka uvedla, že závěr o tom, že by neexistovala jiná metodika než metodika znalce RNDr. Pavla Hadaše, nemá ani žádnou oporu v dokazování. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení (§ 72 zákona o Ústavním soudu) a ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání. IV. Vyjádření k ústavní stížnosti 13. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyššímu soudu, Městskému soudu v Praze, jako účastníkům řízení a Lesům České republiky, s. p., ČEZ, a. s., Elektrárně Počerady, a. s., a Elektrárně Dětmarovice, a. s., jako vedlejším účastníkům k vyjádření. 14. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. září 2016 uvedl, že námitky stěžovatelky jsou do značné míry opakováním argumentace uplatněné již v řízení před dovolacím soudem; v tomto rozsahu dovolací soud odkázal na odůvodnění svého stížností napadeného usnesení, jakož i na další svá rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1211/2006, 32 Cdo 1808/2010, 25 Cdo 325/2002 nebo 25 Cdo 62/2000, která se otázce náhrady imisních škod na lesích podrobně věnovala a napadené usnesení na ně odkazuje. 15. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodal, že námitky stěžovatelky vycházejí z desinterpretace judikatury Nejvyššího soudu, jakož