I.ÚS 1841/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1841/19 ze dne 15. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti 1/ CS TRADING s.r.o., se sídlem Větrná 429, Žebrák, a 2/ LIGNA a.s., se sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1, obou zastoupených JUDr. Janem Krouským, advokátem, se sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2019 č. j. 28 Cdo 3147/2018-632, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 29 Co 347/2017-596 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. dubna 2017 č. j. 30 C 395/2006-504, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci 1. V ústavních stížnostech, doručených Ústavnímu soudu dne 5. června 2019 a 10. června 2019, stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelek byla napadenými rozhodnutími porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8. 2. Vzhledem k tomu, že obě výše uvedené ústavní stížnosti se týkají stejné věci a týchž účastníků, Ústavní soud usnesením ze dne 11. září 2019 sp. zn. I. ÚS 1841/19 a sp. zn. I. ÚS 1887/19 podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení tyto ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 1841/19. 3. Z ústavních stížností a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 30 C 395/2006 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 27. dubna 2017 č. j. 30 C 395/2006-504 obvodní soud zamítl žalobu podanou stěžovatelkami proti žalované České republice - Ministerstvu financí o zaplacení 19 884 793,43 Kč s příslušenstvím a 4 880 907,29 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelky se domáhaly zaplacení finanční částky na základě dohody o narovnání, kterou měly být vypořádány jejich nároky vůči žalované vyplývající ze skutečnosti, že mezi Českou republikou a stěžovatelkami (resp. dalšími podnikatelskými subjekty) byly v letech 1996 - 1999 rozdělovány splátky konsolidovaného dluhu Indonéské republiky podle nesprávně stanoveného klíče, čímž se žalovaná měla na jejich úkor obohatit. Stěžovatelky tvrdily, že každé z nich žalovaná vyplatila dlužnou částku dne 7. listopadu 2005 v dolarech, avšak v kurzu ke dni výplaty, a protože kurz byl nižší, než jak bylo ujednáno, vyplatila stěžovatelkám méně (ve výši žalobou uplatněných nároků). Žalovaná zaslala stěžovatelkám dne 6. září 2005 dopis s návrhem obsahu dohody, který dopisem dne 9. září 2005 stěžovatelky akceptovaly a potvrdily tak obsah již před tím ústně uzavřené dohody o narovnání ze dne 7. dubna 2005. Podle závěru učiněného obvodním soudem dohoda byla účastníky uzavřena ústně a posléze byl její obsah vyjádřen ve výše citovaných dopisech účastníků, nikoli tak, že dohoda byla učiněna písemnou formou a s podpisy na jedné listině, takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z ústní dohody o narovnání, byť obsahově dále potvrzenou dopisem ministra financí a akceptací ministrova dopisu stěžovatelkám nevznikla, což nemůže změnit ani Rozpočtové opatření č. 3 v kapitole 396 Státní dluh č. j. 21/93 339/2005-212 ze dne 25. října 2005, konstatující existenci rozpočtového opatření č. 3, je zde vyloučena možnost konvalidace a ani již přijaté plnění stěžovatelek stran žalovaného nemůže na tomto závěru ničeho změnit. Z uvedeného důvodu obvodní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 4. K odvolání, podanému oběma stěžovatelkami, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 29 Co 347/2017-596 rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelky jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč. Odvolací soud uzavřel, že mezi účastníky (neplatné) dohody o narovnání bylo nesporné, že stát získal na úkor subjektů tehdy zastoupených první stěžovatelkou (jejich právních předchůdců) sumu 2 420 766,36 USD. Právo na jakékoliv plnění převyšující tuto částku (i díky změně kurzu amerického dolaru vůči české koruně) vycházelo právě a jen z uzavřené (neplatné) dohody o narovnání. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě stěžovatelky dovolání, v němž Nejvyššímu soudu předložily k řešení dvě otázky. V první řadě měly za to, že odvolací soud pochybil, pokud jim neposkytl poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., a neupozornil je na změnu svého právního názoru oproti dřívějšímu rozhodnutí v posuzované věci ze dne 15. března 2011. Dále stěžovatelky pokládaly za nesprávný závěr obvodního soudu o neplatnosti dohody o narovnání. Nejvyšší soud první nastolenou otázku posoudil tak, že přípustnost dovolání nezakládá, neboť k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. je soud, jenž věc po právní stránce posuzuje odlišně od účastníka řízení, povinen přikročit pouze pokud z jím zaujatého právního názoru vyplývá potřeba doplnit další tvrzení či označit důkazy. Jelikož měl odvolací soud v posuzované věci učiněné přednesy a provedené důkazy za plně dostačující pro rozhodnutí ve věci na základě zjištěného skutkového stavu, nepochybil, neadresoval-li účastníkům výzvu ve smyslu citovaného ustanovení. Co se týkalo námitky překvapivosti napadeného rozsudku a závěru o neplatnosti dohody o narovnání, tyto nebyly shledány důvodnými, přičemž o ústavní konformitě ustanovení § 17 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, neměl dovolací soud v obecné rovině pochybnosti. Dovolací soud poté uzavřel, že stěžovatelky nenastolily žádnou otázku naplňující kritéria § 337 o. s. ř. a jejich dovolání odmítl usnesením ze dne 12. března 2019 č. j. 28 Cdo 3147/2018-632 podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. 6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. II. Argumentace stěžovatelek 7. Stěžovatelky v ústavní stížnosti vyjádřily nesouhlas se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy. Podle jejich názoru by měl demokratický právní stát ve své vlastní věrohodnosti, bez níž by neměl podporu svých občanů, plně respektovat zásadu "pacta sunt servanta". Princip ochrany důvěry ve vážnost a závaznost aktů veřejné moci (princip ochrany legitimního očekávání), byť v tomto případě se projevující ve formě soukromoprávního úkonu, je podle tvrzení stěžovatelek jedním z pilířů právního státu a nemůže být narušován jakýmsi pozdním vnitřním procitnutím státního orgánu, navíc učiněným zcela nestandardně a netransparentně. 8. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že výklad ustanovení § 17 zákona č. 219/2000 Sb. soudy provedený je chybný a v právním státě neakceptovatelný. Za situace, kdy v roce 2005 neexistovala žádná relevantní judikatura k tomuto ustanovení, stěžovatelky vycházely v důvěře ve správnou interpretaci tohoto ustanovení Ministerstvem financí jako tím, kdo jeho znění Parlamentu České republiky sám navrhnul, a bylo nanejvýš na místě, aby Nejvyšší soud podal svůj akademický výklad tohoto ustanovení, avšak nezasahoval do práv stěžovatelek, nabytých v dobré víře v akty státní moci. 9. Stěžovatelky mají za to, že v daném případě je třeba zcela jednoznačně upřednostnit ochranu jejich vlastnického práva a ochranu jejich víry v jednání státu. Stěžovatelky údajnou neplatnost dohody o narovnání samy nezpůsobily, jakkoli o ni úmyslně či jinak aktivně neusilovaly, nebyly právně zastoupeny a jednoduše s důvěrou v jednání s vrcholnými představiteli státu akceptovaly návrh, který jim byl zástupci státu předložen a na základě něhož pak i stát sám plnil, byť jen částečně. Na podporu svých tvrzení stěžovatelky odkázaly na judikaturu Ústavního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelky nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkami, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska ko