I.ÚS 1842/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1842/09 ze dne 14. 3. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. S., zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, 128 00 Praha 2, proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu České republiky, Ministerstva spravedlnosti ČR jednající ustanoveným soudním exekutorem JUDr. Tomášem Zítkem", takto: 1. Ústavní stížnost se odmítá. 2. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Odůvodnění: I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 6. 2006 č. j. 49 Nc 2442/2006-25 byla nařízena proti povinným Ing. J. S. a J. S. exekuce podle vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. 13 C 219/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006 č. j. 51 Co 306/2004-426, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 4 000000 Kč s 21% úrokem z prodlení od 11. 9. 1997 do zaplacení, v částce 17.693,40 Kč a k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného určených exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce (výroková část I.); soud rozhodl, že provedením exekuce se pověřuje soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka, Exekutorský úřad Plzeň-město (díle jen "SE") (výroková část II.). Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2007 č. j. 51 Co 101/2007-40 citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, v části výroku I. ve vztahu k prvnímu povinnému (Ing. J. S.i) usnesení soudu prvého stupně potvrdil a v části výroku I. odvolání druhé povinné (J. S.) odmítl. SE exekučním příkazem ze dne 18. 10. 2006 č. j. 108 EX 8323/06-6 rozhodl o provedení exekuce prodejem všech podle zákona postižitelných movitých věcí povinného a o povinnosti povinného uhradit oprávněnému jeho náklady ve smyslu § 87 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. a SE náklady exekuce. SE provedl dne 15. 5. 2009 v místě trvalého pobytu povinného Ing. J. S. a jeho současné manželky Ing. A. S. (dále jen "stěžovatelka") soupis a zajištění movitých věcí (ponechány na místě) povinného Ing. J. S. (dále jen "protokol"); stěžovatelka nedala souhlas ke vstupu SE do jejího bytu a příslušné nemovitosti a prohlásila, že sepsané movité věci jsou v jejím vlastnictví. Stěžovatelka podala v této věci návrh, kterým se domáhala nařízení předběžného opatření, jímž by bylo SE a jeho zaměstnancům uloženo zdržet se bez jejího souhlasu vstupu na pozemek a do jejího bytu. Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 22. 5. 2009 č. j. 0 Nc 1213/2009-7 tento návrh zamítl. Poukázal na to, že SE má postavení soudu prvního stupně a disponuje pravomocí k provedení exekuce; o.s.ř dává soudu pravomoc zasahovat do činnosti SE pověřeného provedením exekuce pouze v rámci exekučního řízení, a to při rozhodování o řádných a mimořádných opravných prostředcích. Soudu není zákonem dána pravomoc zasahovat do průběhu soudní exekuce tím, že by v jiném řízení byla SE uložena povinnost určitým konkrétním způsobem provést exekuci. Z obsahu spisu vyplývá, že SE (jako orgán veřejné moci) provedl prostřednictvím svého vykonavatele soupis movitých věcí podle § 326 o. s. ř. Stěžovatelka se dále správní žalobou domáhala zrušení SE sepsaného protokolu ze dne 15. 5. 2009 a soupisu a zajištění movitých věcí povinného, případně vyslovení jeho nicotnosti. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 6. 2009 č. j. 30 Ca 33/2009-61 správní žalobu odmítl. Poukázal na to, že v případě úkonů SE v exekučním řízení (jako úkonů soudu - srov. § 28 exekučního řádu) není dána pravomoc soudů projednat věc ve správním soudnictví; SE není totiž v rámci exekučního řízení orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, ani fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, kterému bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy; SE nevystupuje v exekučním řízení jako správní orgán. Krajskému soudu proto nezbylo než žalobu odmítnout; současně však stěžovatelku poučil, že ochrana jejich práv je zaručena prostřednictvím § 267 odst. 1 o. s. ř., podle něhož právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části o. s. ř. Vylučovací (excindační) žaloba poskytuje ochranu třetím osobám (tj. osobám rozdílným od oprávněného a povinného) v případě, že bylo výkonem rozhodnutí nepřípustně zasaženo do jejich (zejména vlastnických) práv. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 8. 2009 č. j. 4 As 23/2009-88 kasační stížnost stěžovatelky proti citovanému rozhodnutí pro nedůvodnost zamítl a právní závěry krajského soudu jako správné potvrdil. Exekutorská komora ČR reagovala na podání stěžovatelky ze dne 23. 7. 2007 sdělením (dopisem) ze dne 21. 9. 2007, Ref/261/07. V prvé řadě poukázala na to, že způsob provedení exekuce svěřuje § 58 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "EŘ") soudnímu exekutorovi (jeho úkony se považují za úkony soudu) a ani Exekutorské komoře nepřísluší do této výlučné pravomoci exekutora zasahovat. K otázce bydliště exekutorská komora uvedla, že skutečné bydliště povinného je místem, kde lze dle § 326 o. s. ř. provést soupis movitých věcí. Není rozhodující právní vztah povinného k předmětné nemovitosti; rozhodující je, zda lze předpokládat, že se zde mohou nacházet movité věci povinného, což v místě skutečného pobytu povinného lze. Jestliže jiná osoba tvrdí, že má k věcem právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, exekutor přesto provede jejich soupis, nejsou-li jiné postižitelné věci postačující k úhradě nároku s příslušenstvím. Není povinností exekutora provádět šetření a dokazování vlastnických práv, nýbrž je na vlastníkovi, zda si svá vlastnická práva uplatní či nikoli a zda je soudu prokáže. Ochrana třetích osob je dána institutem vylučovací žaloby dle § 267 o. s. ř. Ministerstvo spravedlnosti ČR, které stěžovatelčino podání ze dne 25. 5. 2009 obsahově posoudilo jako podnět k výkonu dohledu nad postupem SE (zejména při soupisu movitých věcí dne 15. 5. 2009), v dopisu stěžovatelce ze dne 22. 6. 2009 č. j. 907/2009-OD-DOH/10 poukázalo na to, že soudní exekutor může provést soupis movitých věcí v bytě, sídle, místě podnikání povinného nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny (§ 326 odst. 1 o. s. ř., § 50 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb.). Z dikce uvedených ustanovení vyplývá, že soudní exekutor může provést soupis na jakémkoliv místě, pokud má indicie, že se zde nacházejí movité věci povinného. Dle § 325b o. s. ř. povinný umožní tomu, kdo provádí výkon rozhodnutí, přístup na všechna místa, kde má své věci umístěny. Každý, v jehož objektu má povinný svůj byt (sídlo, místo podnikání) nebo jiné své místnosti, je povinen strpět, aby ten, kdo provádí výkon rozhodnutí, provedl prohlídku bytu a jiných místností povinného. Nesplní-li tuto povinnost, je ten, kdo provádí výkon rozhodnutí, oprávněn zjednat si k bytu nebo jiné místnosti povinného přístup. Ministerstvo dále uvedlo, že při soupisu samotném nelze zjišťovat skutečné vlastnictví k věci; proto se provede soupis movitých věcí i v případě, tvrdí-li manžel povinného nebo jiná osoba, že má k věcem právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí, nebo tvrdí-li povinný, že věci náležejí někomu jinému nebo jsou vyňaty z výkonu rozhodnutí (§ 51 vyhlášky č. 37/1992 Sb.). Ochrana třetích osob je pak zajištěna právem podat vylučovací (excindační) žalobu (§ 267 o. s. ř.). Důvodem zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je pak pravomocné rozhodnutí soudu, že exekuce postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí. Pokud tedy soud pravomocně rozhodne ve sporném řízení o excindační žalobě tak, že určitá věc, právo nebo majetková hodnota se z exekuce vylučuje, soud ohledně tohoto majetku exekuci zastaví. Ministerstvo konečně zdůraznilo, že na straně soudního exekutora se nevyžaduje jistota o vlastnických právech k jednotlivým věcem; exekutor vychází pouze z určité míry pravděpodobnosti, že postižené movité věci náleží povinnému, tak jak tomu bylo i v této věci. Ministerstvo proto uzavřelo tak, že na základě zjištěných informací nelze v postupu soudního exekutora shledat pochybení. II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se "zakazuje České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR jednající soudním exekutorem JUDr. Tomášem Zítkem, Exekutorský úřad Plzeň - město, sídlem Palackého nám. 28, 301 00 Plzeň, ustanoveným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 49 Nc 2442/2006-25 ze dne 6. 6. 2006, pokračovat v porušování stěžovatelčiných práv a svobod a přikazuje se jí, aby obnovila stav před porušením - před soupisem a zajištěním movitých věcí povinného Ing. J. S. dne 15. 5. 2009 - ve smyslu § 82 odst. 3 písm. b) z. č. 182/1993 Sb.". St