I.ÚS 185/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 185/11 ze dne 7. 4. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky STRATOS AUTO, spol. s.r.o., se sídlem Bří. Štefanů 1002, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. září 2010, č. j. 38 Co 256/2009-84, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. června 2009, č. j. 7 C 11/2009-49, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 7C 11/2009, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou podanou dne 24. listopadu 2008 u Okresního soudu v Hradci Králové domáhala proti P. K., s místem podnikání H. (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 59.500,- Kč s příslušenstvím z titulu "Dohody o záměně vozidla uznané výrobcem" ze dne 9. 1. 2008 (dále také jen "dohoda"), v níž se vedlejší účastník zavázal k zaplacení této částky jako smluvního poplatku za provedenou záměnu vozidel. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2009, č. j. 7 C 11/2009-49, byla žaloba zamítnuta. Stěžovatelka podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. září 2010, č. j. 38 Co 256/2009-84, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že právní závěry, o které opřely obecné soudy v napadených rozsudcích svá odůvodnění, jsou "v extrémním rozporu s neúplně zjištěným skutkovým stavem a současně i v rozporu s platnou právní úpravou, obecnými zásadami soukromého práva i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu", a proto takovou nekonformní aplikací normy jednoduchého práva došlo k zásahu do jejích ústavně garantovaných práv. Stěžovatelka předně upozorňuje na nesprávný právní závěr soudů obou stupňů ohledně nemožnosti vedlejšího účastníka vstupovat do právních vztahů se stěžovatelkou. Dle stěžovatelky je právní závěr soudů obou stupňů o neexistenci právního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nesprávný, neboť obě strany byly jednak účastníky trojstranného právního úkonu a jednak kupní smlouvy/smlouvy o finančním leasingu, která přímo stanovila, že vedlejší účastník nese práva a povinnosti z odpovědnosti za vady sám, a tedy musel nutně vstupovat do právních vztahů přímo se stěžovatelkou. Stěžovatelka se dále domnívá, že soudy obou stupňů neúplně zjistily skutkový stav věci a nesprávně posoudily dohodu o záměně vozidla jako neplatnou ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen "občansky zákoník"). Stěžovatelka má zato, že jednak byl dán důvod k uzavření dohody [tj. uhrazení škody, která vznikne stěžovatelce postupem dle § 436 písm. a) obchodního zákoníku za situace, kdy vedlejší účastník nemohl naplnit požadavky dispozitivního zákonného ustanovení § 438 obchodního zákoníku], jednak současně neexistovalo žádné zákonné ustanovení, které by bylo dohodou obcházeno, či s ní bylo v rozporu. Odůvodnění obou soudů je dle stěžovatelky ve vztahu k absolutní neplatnosti smlouvy zcela nedostatečné a nesrozumitelné. Výklad obecných soudů je tak svévolný, contra legem a porušující základní zásadu soukromého práva - autonomii vůle, navíc vnášející právní nejistotu do právního vztahu založeného a vymezeného primárně smlouvou, když se soudy obou stupňů navíc fakticky ani charakterem dohody uzavřené dle obchodního zákoníku (jedná se o nepojmenovanou smlouvu) a jejím obsahem vůbec nezabývaly. Stěžovatelka také obecným soudům vytýká, že se nezabývaly její námitkou, že z reklamačního protokolu nepochybně vyplývá, že čl. I až III se týká všech smluvních stran, tj. prodávajícího (stěžovatelky), kupujícího (leasingové společnosti) a leasingového nájemce (vedlejšího účastníka), avšak stěžejní článek IV reklamačního protokolu (který má být dle odvolacího soudu dohodou obcházen), se týkal pouze kupujícího a prodávajícího, a tedy se zde stěžovatelka nevzdala svých případných nároků vůči vedlejšímu účastníkovi (již v době uzavírání reklamačního protokolu byli ústně domluveni na úhradě částky 50.000,- Kč za výměnu předmětného vozidla). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly, s jakým zákonným ustanovením je předmětná dohoda o záměně vozidla uznané výrobcem v rozporu nebo jej obchází, nýbrž pouze konstatovaly absolutní neplatnost dle ustanovení § 39 občanského zákoníku. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. dubna 2005 a na něj se vážící bohatou judikaturu k otázce omezení autonomie vůle v soukromoprávních vztazích v kontrapozici k ustanovení § 39 občanského zákoníku. Okresní soud v Hradci Králové a Krajský soud v Hradci Králové tak neobjasnily, jakými úvahami byly vedeny, a jak k předmětnému právnímu názoru dospěly a oč jej opírají. Absence odůvodnění v tomto bodě je přitom o to tíživější, že se jedná o interpretaci právní normy, která měla pro stěžovatele za následek ztrátu předmětného sporu. Soudy obou stupňů se pak dle názoru stěžovatelky rovněž odpovídajícím způsobem nevypořádaly s otázkou pasivní věcné legitimace vedlejšího účastníka. Obecně je pak odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, s ohledem na právní složitost sporu nebývale stručné a neodpovídá nárokům kladeným na odůvodnění rozsudku v demokratickém právním státě. Stěžovatelka se tedy domnívá, že předmětná rozhodnutí obecných soudů mimo jiné trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k jí tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Hradci Králové ani Okresního soudu v Hradci Králové nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení občanského a obchodního zákoníku, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský a obchodní zákoník, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského a obchodního zákoníku ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo kd