I.ÚS 1872/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1872/19 ze dne 29. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Oblastní nemocnice Kolín, a.s., se sídlem Kolín, Žižkova 146, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Na Pankráci č. 11/449, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 11. 2016 č. j. 10 C 127/2015-162, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017 č. j. 25 Co 174/2017-284 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019 č. j. 25 Cdo 2968/2018-376, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně (dále jen "soud prvního stupně"), jímž tento soud rozhodl o žalobě o náhradu újmy na zdraví, o zaplacení 1 211 326,48 Kč s příslušenstvím, mezitímně tak, že základ nároku je dán a o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně se dne 10. 12. 2014 u stěžovatelky podrobila plánovanému operačnímu zákroku umělého přerušení těhotenství ze zdravotní indikace. V průběhu operačního zákroku došlo k iatrogenní perforaci dělohy, což zapříčinilo krvácení a vznik krevní sraženiny za dělohou. V důsledku toho byla provedena revize dutiny břišní, při které bylo zjištěno rozsáhlé poranění dělohy, krvácení bylo obtížně zvládnutelné, žalobkyni byla provedena hysterektomie a byl jí též odstraněn pravý vaječník a vejcovod. Znalec popsal perforaci dělohy jako vzniklou operační komplikaci s tím, že míru přiměřeného násilí potřebného k proniknutí nástrojem do dělohy nelze přesně odhadnout, proto může dojít k její perforaci. K perforaci dělohy došlo manipulací nástrojem operatéra. Znalec uvedl, že u operatérů, stejně jako u jiných odborností, erudice stoupá, stejně tak záleží na osobní zručnosti operatéra. Žalobkyně před operací podepsala informovaný souhlas, v němž byla na možná rizika upozorněna. Shodně se závěrem soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že při lékařském zákroku, jemuž se žalobkyně podrobila a jenž byl jinak proveden lege artis, došlo k pochybení operatéra, které mělo negativní dopad na zdraví žalobkyně. Jednalo se o nedbalostní porušení povinnosti poskytnout zdravotní péči na odborné úrovni ve smyslu § 2643 a § 2645 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), v důsledku čehož stěžovatelka odpovídá žalobkyni za vzniklou újmu podle § 2913 odst. 1 o. z. Dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243 odst. 1 o. s. ř. III Stěžovatelka v ústavní stížnosti obdobně jako v dovolacím řízení tvrdí, že k porušení jejích výše vymezených ústavně zaručených práv došlo ve vztahu k právním závěrům soudu, které jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou podle stěžovatelky v rozporu se závěrem v řízení ustanoveného znalce MUDr. Z. Pastora, Ph.D, že perforace dělohy nebyla způsobena postupem non lege artis a výskyt komplikace (v podobě perforace dělohy) představoval nepředvídatelnou a neodvratitelnou okolnost. Stěžovatelka tvrdí, že při poskytování zdravotních služeb nepochybila a postupovala na náležité odborné úrovni v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, perforace dělohy nebyla způsobena postupem non lege artis. Obecné soudy podle stěžovatelky své závěry neodůvodnily a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť spočívají pouze na subjektivním a ničím nepodloženém tvrzení soudců, že stěžovatelka postupovala non lege artis, přestože znalec dospěl k opačnému závěru. Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že nesprávně posoudil splnění všech předpokladů dovolání v rozporu s ustálenou judikaturou, když za primární odpovědnost stěžovatelky jako poskytovatelky zdravotnických služeb se považuje porušení povinnosti postupovat na náležité odborné úrovni - lege artis. IV K ústavní stížnosti se vyjádřil Okresní soud v Kolíně a Nejvyšší soud. Oba soudy ve vyjádřeních konstatovaly, že jádro stěžovatelčiny argumentace spočívá v hodnocení závěrů v řízení ustanoveného znalce, resp. v zodpovězení otázky, zda při umělém přerušení těhotenství z dané zdravotní indikace je perforace dělohy v souladu s příslušnými standardy a pravidly v oboru. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že znalec se jasné odpovědi na tuto otázku snažil vyhnout svými vývody o komplikacích, nehodách apod. Jasné zadání znaleckého posudku splnil a při svém ústním doplnění znaleckého posudku před soudem dne 25. 10. 2016 (přes snahu stěžovatelky mu v tom zabránit) odpověděl jasným a opačný výklad vylučujícím slovem: "Ne". Nejvyšší soud k tomu dále dodává, že znalecké posudky z oboru zdravotnictví sice standardně představují ve sporech o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče jeden ze stěžejních skutkových podkladů, avšak závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem používá odborná literatura a judikatura, přísluší vždy soudu a nikoli znalci. Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup lékaře považovat za lege artis. Soud nemůže mechanicky přebírat závěr znalců, zda určitý postup byl nebo nebyl lege artis, zejména je-li tento závěr ve zjevném rozporu s konkrétními zjištěními o souladu či rozporu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. S odkazy na svou judikaturu Nejvyšší soud dále uvedl, že o postup non lege artis jde přitom i v případě, že sice postup při ošetření byl zvolen správně, ale chybné bylo jeho technické provedení. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud - poté, co sám doplnil dokazování výslechem soudního znalce - vzal skutečnosti plynoucí z jeho znaleckého posudku řádně v potaz a vystavěl na nich své právní úvahy. Konkrétně vyšel ze zjištění, že perforace dělohy představuje při umělém přerušení těhotenství komplikaci, jež závisí výhradně na způsobu manipulace operatéra s nástrojem a na jeho tlaku na kyretu. Byl-li by postup operatéra správný, tzn., kdyby vyvinul na kyretu přiměřený tlak, k poškození zdraví žalobkyně by nedošlo. Pokud odvolací soud za tohoto skutkového stavu uzavřel, že stěžovatelka nepostupovala při operaci žalobkyně s péčí řádného odborníka, nebylo jeho posouzení možno vytknout nesprávnost, resp. rozpor s ustálenou praxí dovolacího soudu. Na tomto nemůže ani nic změnit okolnost, že perforace dělohy představuje při umělém přerušení těhotenství komplikaci známou a relativně často se vyskytující, a to právě vzhledem k tomu, že se současně jedná o komplikaci řádným postupem operatéra odvratitelnou. V Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud své rozhodnutí řádně a logicky odůvodnil. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka odvolacímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci spočívající především v tom, že odvolací soud dovodil v podstatě objektivní odpovědnost stěžovatelky za výsledek, když ztotožnil porušení právní povinnosti s tím, že při lékařském zákroku došlo k jinému poškození zdraví žalobkyně, aniž by došlo k jakémukoli pochybení stěžov