I.ÚS 1891/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1891/13 ze dne 11. 8. 2015 N 138/78 SbNU 159 Diskriminace při přidělování bytů (náležité odůvodnění soudního rozhodnutí)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 11. srpna 2015 sp. zn. I. ÚS 1891/13 ve věci ústavní stížnosti H. K. a A. K., zastoupených Mgr. Michalem Mazlem, advokátem, se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 č. j. 30 Cdo 3456/2012-525 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012 č. j. 1 Co 328/2011-483, vydaným v řízení o žalobě stěžovatelů na ochranu osobnosti z důvodu tvrzené diskriminace při přidělování bytu. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 č. j. 30 Cdo 3456/2012-525 a výrokem I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012 č. j. 1 Co 328/2011-483 v části, v níž byla potvrzena zamítavá část odstavců VIII, IX, X výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2011 č. j. 36 C 122/2009-432, a výrokem II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012 č. j. 1 Co 328/2011-483 bylo porušeno základní právo stěžovatelů garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 č. j. 30 Cdo 3456/2012-525 a výrok I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012 č. j. 1 Co 328/2011-483 v části, v níž byla potvrzena zamítavá část odstavců VIII, IX, X výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2011 č. j. 36 C 122/2009-432, a výrok II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012 č. j. 1 Co 328/2011-483 se zrušují. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčeni na svých ústavně garantovaných právech. Namítají porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 10 Ústavy České republiky a čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelé (jakožto žalobci) se v řízení před obecnými soudy domáhali žalobou ochrany osobnosti s rozsáhlým žalobním petitem, který byl v průběhu řízení doplňován (výše zadostiučinění v penězích). Řízení ve věci ochrany osobnosti stěžovatelů bylo sloučeno s prakticky totožným řízením na ochranu osobnosti žalobkyně M. F. Stěžovatelé se konkrétně domáhali určení, že první (statuární město Kladno, dále též jen "město Kladno") i druhý a třetí žalovaný (Česká republika - Ministerstvo vnitra, Ministerstvo práce a sociálních věcí) se dopustili protiprávního zásahu do jejich osobnostních práv tím, že byli při uspokojování potřeby bydlení na základě své romské národnosti vystaveni diskriminačnímu a segregačnímu jednání, dále uložení povinnosti upustit od aplikování pravidel pro přidělování bytů pro jejich diskriminační povahu, uložení povinnosti prvnímu žalovanému nabídnout jim nájemní bydlení mimo předmětnou lokalitu Masokombinátu a mimo veškeré sociálně vyloučené lokality, uložení prvnímu žalovanému písemně se omluvit a uložení oběma žalovaným zaplatit stěžovatelům náhradu nemajetkové újmy a náhradu nákladů řízení. 3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2011 č. j. 36 C 122/2009-432 bylo ve vztahu ke stěžovatelům rozhodnuto tak, že první žalovaný (statutární město Kladno) se dopustil protiprávního zásahu do osobnostních práv stěžovatelů tím, že byli při uspokojování potřeby bydlení vystaveni diskriminačnímu a segregačnímu jednání (výrok VIII), ve zbytku nároku na omluvu byla žaloba zamítnuta. Prvnímu žalovanému byla uložena povinnost písemně se omluvit stěžovatelům (výrok IX), ve zbytku nároku na omluvu byla žaloba zamítnuta. Prvnímu žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelům jako náhradu nemajetkové újmy celkem 40 000 Kč (výrok X). Ve zbytku nároku byla žaloba zamítnuta. Stěžovatelům byla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok XI). V ostatním (uložení povinnosti upustit od aplikování pravidel pro přidělování bytů, uložení povinnosti nabídnout stěžovatelům nájemní bydlení mimo sociálně vyloučené lokality, žaloba ve vztahu k žalovanému Česká republika - Ministerstvo vnitra, Ministerstvo práce a sociálních věcí) byla žaloba zamítnuta (výroky II, III, VI). 4. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012 č. j. 1 Co 328/2011-483 byl v převážné většině výroků rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Ke změně došlo pouze ve výroku, kterým byla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok XI). 5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2013 č. j. 30 Cdo 3456/2012-525 dovolání stěžovatelů odmítl podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád") jako nepřípustné. Nejvyšší soud rozhodoval podle občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2012. Neshledal přípustnost dle § 237 odst. 1 písm. b) ani podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu. Konstatoval, že obecné soudy neshledaly, že by první žalovaný ve vztahu ke stěžovatelům uplatnil rasově segregační přístup při přidělování bytů, popř. i jen nepřímou diskriminaci v oblasti bytové politiky. Pokud stěžovatelé nesouhlasí s těmito závěry, jde o polemiku nikoliv s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která dovolacímu přezkumu nepodléhá, a pokud obstojí závěr odvolacího soudu, že stěžovatelé nebyli vystaveni rasové diskriminaci ze strany města Kladna, nelze dovodit ani odpovědnost České republiky - Ministerstva vnitra a Ministerstva práce a sociálních věcí. 6. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 č. j. 30 Cdo 3456/2012-525 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012 č. j. 1 Co 328/2011-483 podali stěžovatelé ústavní stížnost. II. Námitky obsažené v ústavní stížnosti 7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve uvedli, v čem jim bylo rozsudkem odvolacího soudu vyhověno, a naopak kterým návrhům vyhověno nebylo. Mají za to, že soud prvního stupně rezignoval na právní zhodnocení a aplikaci institutu tzv. nepřímé diskriminace a tomu nesprávně uzpůsobil prováděné dokazování, když neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání skutečností, neúplně zjistil skutkový stav a selektivně přihlédl ke stěžovateli tvrzeným skutečnostem a jimi navrženým důkazům. Navržené důkazy však podle stěžovatelů měly prokázat diskriminační dopady postupů žalovaných v praxi. 8. Soudu prvního stupně vytýkají, že pominul relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. H. a ostatní proti České republice, která analogicky k věci stěžovatelů demonstruje, jak je nutno posoudit systematicky aplikovanou praxi ve vztahu k porušení práv dotčených jednotlivců. 9. Soud prvního stupně také pominul aplikaci § 133a občanského soudního řádu, když ze strany stěžovatelů bylo tvrzeno a doloženo, že jednání žalovaného města způsobuje nepřímou diskriminaci na etnickém základě. Stěžovatelé zdůrazňovali, že bytová politika města Kladna prokazatelně produkuje etnicky homogenní romské lokality, které jsou sociálně vyloučené a bydlení přináší negativní důsledky. Město Kladno tak mělo prokázat jinou objektivní a rozumnou příčinu vzniku těchto lokalit, než je etnická příslušnost jejich obyvatel. Podle stěžovatelů bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že jediným spojovacím prvkem nájemců v předmětné nemovitosti "Masokombinát" je jejich romská etnicita. Povinností města Kladna tak bylo vyvrátit odůvodněné podezření z etnické diskriminace. 10. Stěžovatelé se neztotožnili ani s rozhodnutím odvolacího soudu, který potvrdil v zamítavých výrocích rozsudek soudu prvního stupně, přičemž neshledal shodně se soudem prvního stupně v pravidlech pro přidělování bytů, byť i jen nepřímou, diskriminaci. Odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení je ochrana osobnostních práv žalobců, je proto podstatné zkoumat, zda došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv, nikoli jak řeší bytovou otázku město Kladno. Pravidla pro přidělování bytů neimplikují žádná diskriminační opatření, neboť jednotlivé občany nijak nekategorizují, není v nich jakákoli zmínka o romské příslušnosti. Podle stěžovatelů jde o absurdní výkladové stanovisko odvolacího soudu, podle kterého lze shledat protiprávní pouze diskriminaci přímou, nadto zcela otevřenou. Významná část diskriminačního jednání však má povahu skrytou a nepřímou. 11. Stěžovatelé nakonec nesouhlasí ani se závěrem dovolacího soudu, neboť podstatou dovolací argumentace byla výlučně nesprávná aplikace právních norem relevantních pro posouzení řešené věci z hlediska nepřímé diskriminace na základě důvodu etnicity, nikoli polemika se skutkovými zjištěními. 12. Obecné soudy tak dle stěžovatelů rezignovaly na aplikaci právního institutu nepřímé diskriminace. Pot