I.ÚS 1927/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1927/13 ze dne 13. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Kubešky, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, č. j. 28 Cdo 1208/2012-417, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011, č. j. 35 Co 468/2009-402, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i zásady zakotvené v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. II. 2. Stěžovatel zakoupil na základě kupní smlouvy ze dne 19. 10. 2000, uzavřené dle § 409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "obchodní zákoník"), osobní automobil, a to za kupní cenu ve výši 380.000,- Kč. 3. Dne 22. 3. 2001 byl stěžovatel Policií České republiky vyzván k vydání tohoto automobilu pro účely trestního řízení, což stěžovatel učinil. V rámci trestního řízení bylo následně zjištěno, že předmětný automobil byl dne 7. 9. 2000 odcizen rakouské státní občance. Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Obvodního úřadu pro vyšetřování pro Prahu 3, ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. OV3-951/2000, bylo rozhodnuto o vydání vozidla pojišťovně Wüstenrot se sídlem Eichenstrasse 38, Wien, Rakousko (dále jen "pojišťovna"), která hradila poškozené pojistné plnění, a to s odůvodněním, že vozidla již není pro účely trestního řízení zapotřebí a zároveň není pochyb o právu pojišťovny na vozidlo. Toto usnesení stěžovatel napadl stížností, o níž bylo rozhodnuto usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 1 Zt 1997/2000, tak, že stížnost byla zamítnuta. 4. Právě uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení stěžovatel napadl ústavní stížností, přičemž zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost. Tomuto návrhu Ústavní soud vyhověl a svým usnesením ze dne 2. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 408/01, vykonatelnost těchto rozhodnutí odložil. Nálezem ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 408/01, pak Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Odkázal přitom na ustanovení § 80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, v tehdy účinném znění (dále jen "trestní řád"), podle něhož není-li věc, která byla podle § 78 vydána nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Takové pochybnosti o právu na věc pak dle názoru Ústavního soudu existovaly s přihlédnutím k existenci kupní smlouvy ze dne 19. 10. 2000, uzavřené podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku (jehož § 446 umožňoval nabytí vlastnického práva kupujícím i v případech, kdy prodávající nebyl vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem prodeje). Orgány činné v trestním řízení proto dle názoru Ústavního soudu nemohly do vyřešení otázky vlastnického práva k vozidlu samy rozhodnout o vydání věci, ale měly postupovat dle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, tedy uložit vozidlo do úschovy a upozornit subjekty, které si na vozidlo činily nárok, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních. 5. Předmětné vozidlo však bylo dne 13. 7. 2001 (tedy ještě před vydáním usnesení, jímž Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí napadených ústavní stížností), orgány činnými v trestním řízení pojišťovně vydáno. Stěžovatel se proto obrátil na Ministerstvo spravedlnosti se svou žádostí o náhradu škody způsobenou mu nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v tehdy účinném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Protože Ministerstvo spravedlnosti žádosti stěžovatele nevyhovělo, uplatnil stěžovatel svůj nárok na náhradu škody za odňaté vozidlo u soudu. 6. Obvodní soud pro Prahu 2 poté, co jeho původní rozhodnutí ve věci bylo odvolacím soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozhodl o žalobě stěžovatele svým rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č. j. 16 C 54/2004-337, tak, že žalobu zamítl. Závěr o tom, že žaloba má být zamítnuta, pak soud prvního stupně odůvodnil tím, že stěžovatel, přestože si byl vědom, komu bylo předmětné vozidlo vydáno, nepodal v občanskoprávním řízení žalobu vůči tomuto subjektu, i když mu v tomto postupu objektivně žádná skutečnost nebránila. Nárok na náhradu škody může být totiž vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit. Vzhledem k uvedenému soud uzavřel, že nebyl naplněn jeden ze zákonných předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody. 7. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, č. j. 35 Co 468/2009-364, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je v daném případě vyloučena s ohledem na to, že po zrušení rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o vydání vozidla Ústavním soudem je třeba vyčkat nového rozhodnutí policejního orgánu. Toto rozhodnutí však bylo následně s poukazem na nesprávnost uvedeného právního názoru zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, č. j. 28 Cdo 774/2010-381, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. 8. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 22. 11. 2011, č. j. 35 Co 468/2009-402, následně rozhodnutí soudu prvního stupně opětovně potvrdil, neboť dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, a sice že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím může být úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit. Stěžovatel byl dle názoru odvolacího soudu již v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 408/01, upozorněn, že rozhodnutí učiněné dle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného ani závazkového práva žádný konstitutivní ani deklaratorní účinek. Stěžovatel přitom dle odvolacího soudu neprokázal, že není možné domoci se vydání automobilu nebo peněžité náhrady na subjektu, kterému byl automobil vydán, a tedy neprokázal vznik škody. Námitky stěžovatele týkající se důvodu, proč nárok proti pojišťovně neuplatnil, pak odvolací soud označil za irelevantní, když pro vznik škody není dle názoru tohoto soudu rozhodné, zda by stěžovatel byl nucen uplatnit svůj nárok proti pojišťovně v České republice či v zahraničí a s jakou finanční náročností. 9. Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, č. j. 28 Cdo 1208/2012-417, zamítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal důvodným. III. 10. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011, č. j. 35 Co 468/2009-402, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, č. j. 28 Cdo 1208/2012-417, stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zpochybnil právní názor odvolacího soudu, že jeho nároku na náhradu škody nelze vyhovět, neboť v řízení neprokázal, že není možné domoci se vydání vozidla, které bylo předmětem nezákonného rozhodnutí, na subjektu, jemuž bylo tímto rozhodnutím vydáno. Podle názoru stěžovatele tento názor odvolacího soudu, který potvrdil též soud dovolací, není správný, a to zejména z toho důvodu, že to jsou soudy, které mají povinnost zjistit a znát právo cizího státu a dále povinnost z této skutečnosti dovodit, zda se stěžovatel mohl domoci svého práva v Rakousku či nikoli (tedy zda by stěžovatel mohl být s ohledem na rakouskou právní úpravu nabytí vlastnického práva od neoprávněného úspěšný či nikoli). Stěžovatel v této souvislosti upozornil též na to, že od vydání vozidla do Rakouska uplynulo již více než 10 let a stěžovatel ne