I.ÚS 1941/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1941/25 ze dne 30. 9. 2025 Otázka podjatosti soudce dříve rozhodujícího o vině a trestu spoluobviněných   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti T. S., zastoupeného advokátem Mgr. Jiřím Hladíkem, sídlem Lidická 960/81, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 195/2025-1628 ze dne 9. dubna 2025, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 61/2024-1565 ze dne 21. listopadu 2024 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 43 T 3/2024-1462 ze dne 23. července 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Tato práva měla být porušena zejména tím, že rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vydali soudci, kteří měli být v důsledku své předchozí rozhodovací činnosti v souvisejících věcech vyloučeni. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně (dále také "krajský soud") sp. zn. 43 T 3/2024 vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a k trestu propadnutí věci. Vrchní soud v Olomouci (dále také "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Uvedeného zločinu se stěžovatel dopustil ve zkratce tím, že v letech 2021-2023 v Nizozemsku obstarával kokain, který následně prodával v České republice; uvedeného přečinu pak prodejem kokainu v České republice v letech 2015-2016. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel namítá, že senát krajského soudu byl z rozhodování vyloučen, jelikož ve stejném složení rozsudkem č. j. 43 T 7/2024-36 ze dne 19. 4. 2024 schválil dohodu o vině a trestu mezi státním zástupcem a osobami, které dříve vystupovaly jako spoluobvinění stěžovatele. V rozsudku je popsáno jednání stěžovatele a konstatováno, že se dopustil trestné činnosti, ačkoliv v té době ještě nebyl shledán vinným. 4. Podle stěžovatele byl vyloučen i senát vrchního soudu, neboť před rozhodnutím o odvolání vydal usnesení č. j. 6 To 62/2024-1518 ze dne 22. 10. 2024, kterým zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení krajského soudu č. j. 43 T 3/2024-1470 ze dne 23. 7. 2024, jímž bylo rozhodnuto o zabrání věcí. Jednou z podmínek pro zamítnutí stížnosti podle stěžovatele byla existence pravomocného odsuzujícího rozsudku, což v daném případě nebylo naplněno, a odvolací soud si tak ještě před tím, než proběhlo odvolací řízení, učinil závěr o stěžovatelově vině. O předpojatosti nejméně předsedy senátu odvolacího soudu má pak svědčit i samotný průběh následného veřejného zasedání, během něhož byl při snaze využít práva podle § 33 odst. 1 trestního řádu vyjádřit se k některým skutečnostem "překřičen" předsedou senátu. 5. Dále stěžovatel namítá, že byl odsouzen na základě nepoužitelných důkazů. Má jít jednak o fotografie prokazující dovoz kokainu dne 20. 2. 2022, u nichž stěžovatel rozporuje pravost metadat, z nichž soudy vycházely, a namítá, že soudy neprovedly jako důkaz znalecký posudek, nýbrž jen dokument nazvaný "Vyhodnocení informací ze znaleckého posudku", který měl pouze povahu úředního záznamu. Stěžovatel zpochybňuje i důkazní váhu výpovědí některých (původně) spoluobviněných a poukazuje na to, že byly vedené snahou dosáhnout dohody o vině a trestu. 6. Za nepoužitelnou stěžovatel považuje též svou výpověď v přípravném řízení, kterou u hlavního líčení popřel s vysvětlením, že došlo k nesprávnému zaprotokolování, přičemž vzhledem k délce textu a drobné grafické nepřesnosti a ve snaze spolupracovat s vidinou uzavření dohody stěžovatel tuto nepřesnost přehlédl. Výpověď podle stěžovatele nemohla být použita jako důkaz pro nesplnění podmínek § 95 odst. 3 trestního řádu, když při ní nebyla přítomna nezúčastněná osoba. Stěžovatel nadto upozorňuje, že si soudy z této první výpovědi vybraly pouze to, co jim zapadalo do jejich názorů. Pokud ale uznaly výpověď věrohodnou, měly ji tak vnímat celou. K výpovědi by konečně nemělo být přihlíženo též pro to, že byla učiněna s příslibem ze strany státního zástupce, že bude sjednána dohoda o vině a trestu, v jejímž světle byl stěžovatel údajně ochoten odkývat cokoliv. Stěžovatel se rozhodl uvést věci na pravou míru poté, co k dohodě nedošlo, ke změně výpovědi však soudy nepřihlížely. 7. Stěžovatel také namítá opomenutí některých důkazů v odvolacím řízení, neboť důkazní návrhy formulované v odvolání vrchní soud ani neprovedl ani jinak nevypořádal. Podle vrchního soudu stěžovatel ve veřejném zasedání uvedl, že další důkazy nenavrhuje, tím ale nejsou negovány návrhy učiněné písemně. 8. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje též v tom, že soudy při úvaze, že stěžovatel trestný čin spáchal ve velkém rozsahu, automaticky vyšly ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ze dne 13. 3. 2014, ačkoliv má sloužit jen jako podpůrná pomůcka a vždy má být přihlíženo ke konkrétním okolnostem. Stěžovatel navíc s daným stanoviskem nesouhlasí. 9. Uvedené námitky stěžovatel prokládal konstatováním, že jednotlivá pochybení soudů svědčí o jejich předpojatosti, a z jednotlivých námitek i celkového vyznění ústavní stížnosti je též zřejmé, že stěžovatel popírá svou vinu v soudy zjištěném rozsahu; stěžovatel netvrdí, že se trestné činnosti nedopustil, popírá však dovoz kokainu dne 20. 2. 2022 a množství kokainu dovezeného dne 14. 11. 2022. Podle stěžovatele nejde o okrajovou otázku, neboť má vliv na kvalifikaci trestného činu a uložený trest. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 11. Nejvyšší soud vesměs odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl ústavní stížnost zamítnout, případně odmítnout. K aplikaci stanoviska sp. zn. Tpjn 301/2013 uvedl, že celkové množství dovezeného kokainu je zhruba o 20 % větší než hranice velkého rozsahu podle stanoviska, stěžovatel navíc kokain nejen dovážel, ale rovněž opakovaně prodával a distribuoval. 12. Vrchní soud nemá, co by k argumentaci uvedené v napadeném usnesení dodal. 13. Krajský soud v Brně považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. V rozsudku o schválení dohody o vině a trestu je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva zdůrazněno, že o vině stěžovatele dosud nebylo pravomocně rozhodnuto a že je stěžovatel stíhán samostatně. Pro přehlednost soud do popisu samotného skutku ve zbytku nečinil žádný zásah, aniž by tím však předvídal stěžovatelovu vinu. 14. Nejvyšší státní zastupitelství považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Při schvalování dohody o vině a trestu se krajský soud řídil pravidly plynoucími z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a internalizovanými ve vnitrostátní praxi. V posuzované věci byla následována Metodika k postupu státních zástupců při sjednávání dohod o vině a trestu, kterou Evropský soud pro lidská práva označil za součást jím aprobované vnitrostátní praxe. Nad rámec toho Nejvyšší státní zastupitelství popsalo, jakým způsobem soudy přezkoumávají dohody o vině a trestu, s tím, že soulad se zjištěným skutkovým stavem soud nepřezkoumává ve stejném rozsahu, jako kdyby sám uznával obviněného vinným v hlavním líčení. Zásada materiální pravdy není vymizelá, ale je při tomto přezkumu soudem oslabena, a důvodem pro neschválení dohody o vině a trestu by neměla být jakákoliv pochybnost o správnosti skutkových zjištění, neboť institut dohody o vině a trestu představuje určitý konsenzus mezi státním zástupcem a obviněným, a pro zásah soudu by tak mělo jít o nesprávnost zásadního rázu. Stěžejní je, že při přezkumu návrhu na uzavření dohody soud vychází především ze spisového materiálu. 15. Situaci lze podle Nejvyššího státního zastupitelství připodobnit činnosti soudu při předběžném projednání obžaloby podle § 185 a násl. trestního řádu, jejímž účelem je mimo jiné předběžné posouzení, zda výsledky přípravného řízení skutečně odůvodňují postavení obviněného před soud, neřeší se však otázka