I.ÚS 1943/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1943/17 ze dne 19. 9. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Bőgl a Krýsl, k. s., se sídlem Renoirova 1051/2a, Praha - Hlubočepy, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 4. 2017 č. j. 1 T 224/2016-2184, za účasti Okresního soudu v Havlíčkově Brodě jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Domnívá se, že usnesení porušilo její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě byla podána obžaloba proti deseti fyzickým osobám pro přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle ustanovení § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku. Trestní řízení je vedeno pod sp. zn. 1 T 224/2016. K trestné činnosti mělo dojít nedbalostním jednáním při rekonstrukci mostu v obci Vilémov, v jehož důsledku došlo ke zřícení mostu, který zavalil a usmrtil čtyři osoby a další vážně zranil. Stěžovatelka byla jedním z dodavatelů, tři z usmrcených osob byly údajně jejími zaměstnanci a byla zaměstnavatelem dvou obžalovaných osob. 3. Napadeným usnesením rozhodl Okresní soud v Havlíčkově Brodě tak, že se podle ustanovení § 206 odst. 4 trestního řádu stěžovatelka (a další poškození) nepřipouští jako poškozená k hlavnímu líčení v dotčené trestní věci. 4. Ústavní stížností stěžovatelka namítá, že okresní soud zasáhl do jejích práv i práv dalších vyloučených poškozených tím, že je odmítl uznat za poškozené v předmětném trestním řízení, a vyhnul se tak rozhodování o náhradě škody. Tímto formálním postupem si výrazně zjednodušil práci. Důvody, pro které takový postup zvolil, navíc z odůvodnění nevyplývají. Není jasné, jaké otázky v souvislosti s postavením stěžovatelky v trestním řízení soud řešil, ani jak je vyhodnotil. V odůvodnění jsou uvedeny toliko pasáže z komentáře k příslušnému ustanovení trestního řádu. Závěr soudu, že se jedná o škodu způsobenou pracovními úrazy, je velmi zužující. Jedná se mimo jiné i o nemajetkovou újmu stěžovatelky, kterou v důsledku události utrpěla. Rozhodnutí soudu stěžovatelka označuje za překvapivé a nedostatečně odůvodněné. 5. Stěžovatelka dává na zvážení, zda by nebylo vhodné s ohledem na zásadu beneficium cohaesionis zrušit rozhodnutí jako celek i ve vztahu k ostatním poškozeným. 6. Žádá o přednostní projednání věci s ohledem na probíhající trestní řízení. 7. K ústavní stížnosti se vyjádřil Okresní soud v Havlíčkově Brodě. Soud na svém rozhodnutí trvá a odkazuje na jeho odůvodnění. Stěžovatelka jako jediná z mnoha osob, které původně uplatňovaly svá práva v adhezním řízení a nebyly napadeným usnesením připuštěny k hlavnímu líčení, napadla usnesení ústavní stížností. Soud odmítá nařčení, že by rozhodoval toliko formálně. Základem rozhodnutí je zjištění, že došlo k pracovnímu úrazu, kdy čtyři osoby zemřely a dvě byly těžce zraněny. Rozhodnutím soudu není dotčeno právo stěžovatelky věc řešit v rámci občanskoprávního řízení. 8. Vyjádření soudu bylo zasláno stěžovatelce na vědomí. Stěžovatelka v reakci na vyjádření uvedla, že na ústavní stížnosti trvá. Znovu opakuje, že napadeným usnesením jí soud odňal možnost uplatnit svá práva. Tvrdí, že vzhledem k délce trestního řízení stěžovatelce zřejmě uplynula promlčecí doba k uplatnění jejích práv i v civilním řízení. Odkazuje na plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/16 a vyzdvihuje právo na účinné vyšetřování. 9. Ústavní soud zvážil návrh stěžovatelky na přednostní projednání a rozhodl se mu vyhovět. 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i relevantní části spisového materiálu soudu prvého stupně, který si k věci vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebylya porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 11. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 12. Ústavní soud již dříve konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz ustanovení § 12 odst. 6 trestního řádu). Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu [nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227)]. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení § 43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla jí způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, anebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil. 13. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a § 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení totiž je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, kdy vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)]. 14. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, ale splývá s ním, a to zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení: není vedeno z úřední povinnosti, nýbrž je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, ale nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), avšak procesním postupem podle trestního řádu. Pokud by přitom nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat. Pojem poškozeného je tudíž širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Procesní práva poškozenéh