I.ÚS 1946/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1946/23 ze dne 13. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obce X, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem, sídlem Guldenerova 510/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2023 č. j. 22 Cdo 2076/2022-644, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. března 2022 č. j. 14 Co 204/2021-616 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. srpna 2021 č. j. 8 C 233/2019-560, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Pavla Voráčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se po vedlejším účastníkovi jako žalovaném domáhala určení, že kopaná studna nacházející se na pozemku p. č. X v k. ú. B. je v jejím vlastnictví. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 3. Krajský soud v Plzni ("krajský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 4. V předmětné věci vyšly soudy ze zjištění, že studna byla zřízena za účinnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen "o. z. o."), podle něhož platilo, že je studna součástí pozemku (§ 297 o. z. o.), a tudíž sdílí jeho právní osud. Vzhledem k tomu, že k předmětnému pozemku nabyl vlastnické právo vedlejší účastník, je i studna v jeho vlastnictví. Na vlastnickém právu ke studni nemůže nic změnit ani případné zjištění, že by byla studna veřejným statkem z důvodu, že z ní obyvatelé obce odebírali vodu, neboť charakter věci jako veřejného statku nezpůsobuje zánik vlastnického práva k ní. Stěžovatelka neprokázala, že by studnu vlastnila k 31. 12. 1949, ani že by studna byla k 24. 5. 1991 ve vlastnictví státu a pak přešla na obec. Stěžovatelka rovněž podle soudů neprokázala případné vydržení vlastnického práva ke studni, naopak bylo zjištěno, že o studnu převážně pečovala rodina vedlejšího účastníka. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto zčásti jako nepřípustné a zčásti jako neprojednatelné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlilo, a proto neshledal dovolání v části, ve které byl předpoklad přípustnosti dovolání vymezen nebo alespoň naznačen, přípustným. Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že ve zbývající části dovolání obsahuje polemiku s rozhodnutím krajského soudu bez jakéhokoliv vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti a důvodnosti jejího dovolání jednu jeho část neposoudil. Nejvyšší soud dále nesprávně identifikoval podstatu věci, když uvedl, že soudy vyšly ze zjištění, že studna byla zřízena za účinnosti obecného zákoníku občanského, podle něhož je studna součástí pozemku (§ 297 o. z. o.), a tudíž sdílí jeho právní osud. Vzhledem k tomu, že k předmětnému pozemku nabyl vlastnické právo vedlejší účastník, je studna v jeho vlastnictví. Podle názoru stěžovatelky jde o nesprávné zjištění skutkového stavu a tudíž i nesprávné právní posouzení věci. Zjištění Nejvyššího soudu je nesprávné i z toho důvodu, že okresní soud dospěl k právnímu závěru, že došlo ke sloučení vlastnictví podle § 3054 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Naopak krajský soud postavil své právní hodnocení na tom, že studna je součástí pozemku, aniž by zkoumal podle § 3028 občanského zákoníku, zda § 297 o. z. o. zakotvil zásadu, že stavba je součástí pozemku. Krajský soud ani Nejvyšší soud nezkoumaly výjimky ze zásady, že stavba je součástí pozemku podle § 418 věty poslední a § 419 o. z. o. Stěžovatelka ve svém dovolání uváděla výjimku podle § 288 o. z. o. (obecní statek), kterou však Nejvyšší soud nezkoumal. 7. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud zjistil neúplně skutkový stav věci, když se řádně neseznámil s rozsudky okresního soudu a krajského soudu, a také věc neprávně právně posoudil. Nejvyšší soud staví své právní závěry na závěrech okresního soudu a krajského soudu, které však nerespektovaly výjimky ze zásady, že stavba je součástí pozemku podle obecného zákoníku občanského. Stěžovatelka namítá, že právní hodnocení Nejvyššího soudu je nesprávné, neboť Nejvyšší soud přešel větu poslední § 287 a § 288 o. z. o., které přímo zmiňují věci v majetku státu a obce. Nejvyšší soud nehodnotil zhotovení studny občany obce na pozemcích podle § 418 o. z. o. Podle názoru stěžovatelky se Nejvyšší soud při právním hodnocení této otázky dopustil nesprávného právního posouzení věci, když použil jinou právní normu, která na předmětnou věc nedopadá. Nejvyšší soud se neseznámil s tím, že smlouvou svatební ze dne 12. 10. 1937 byl pozemek X a Y převeden na dceru a jejího budoucího ženicha s tím, že převodci si ponechali právě část nemovitých věcí na p. č. X, a tedy pravděpodobně došlo k rozdělení právního osudu pozemku a studny, a to ke dni uzavření sňatku a po zápisu do pozemkové knihy podle usnesení Okresního soudu v Přešticích ze dne 23. 3. 1938. Proto je nepochybné, že studna nesdílela právní osud pozemku, na němž se nacházela. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud se dopustil právního omylu, když aplikoval § 490 občanského zákoníku na vznik věcného práva (vlastnického) za účinnosti předchozích právních předpisů. 8. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud nezkoumal část dovolacích důvodů uváděných v dovolání a nesprávně konstatoval, že jde o polemiku s rozhodnutím krajského soudu. Stěžovatelka je toho názoru, že Nejvyšší soud její věc řádně nepřezkoumal a ani řádně neodůvodnil. Stručné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné a vadné pro nesprávnou aplikaci právních norem na posuzovanou věc. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je založeno na nesprávném a neúplném přezkoumání dovolacích důvodů, neznalosti právní úpravy obecného zákoníku občanského a českého zřízení zemského z roku 1864 a na nesprávné aplikaci § 3028 odst. 2 občanského zákoníku na posuzovanou věc. Nejvyšší soud (stejně jako krajský soud) nezkoumal dobrou víru stěžovatelky v oblasti vydržení a nerespektoval ani judikaturu Nejvyššího soudu. 9. Stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší soud tím, že neposoudil dovolací důvody spočívající porušení jejích ústavně zaručených práv v řízení před krajským soudem a okresním soudem, jí odňal právo na přístup k soudu. Stěžovatelka závěrem uvádí, že ústavní stížnost podává nejen proti usnesení Nejvyššího soudu, neboť tytéž důvody dopadají i na rozsudek krajského soudu a rozsudek okresního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhod