Ústavní soud I.ÚS 1953/24 – Hodnocení důkazů

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastnice se po stěžovatelích (v řízení před soudy v postavení žalovaných) domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení představujícího obvyklé nájemné s odůvodněním, že stěžovatelé používají její pozemek bez právního důvodu (na pozemku stojí část jejich domu).

Okresní soud v Šumperku rozsudkem č. j. 218 C 14/2019-162 ze dne 16. 2. 2022 žalobě vyhověl a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici 24 480 Kč s příslušenstvím. Spornou otázkou v řízení vedle výše bezdůvodného obohacení bylo, zda stěžovatelé zastavěnou část pozemku vydrželi. Podle okresního soudu přitom stěžovatelé k okolnostem vydržení neunesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní.

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením č. j. 69 Co 153/2022-183 ze dne 22. 9. 2022 prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud považoval předložená tvrzení a důkazy za dostatečné k posouzení otázky vydržení, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelé nemohli být v dobré víře minimálně od okamžiku, kdy byl vyhotoven geometrický plán v souvislosti se zaměřením novostavby dne 16. 3. 1990. Z geometrického plánu je totiž přesah na pozemek vedlejší účastnice zřejmý. Podle krajského soudu je vyloučeno, že by o geometrickém plánu stěžovatel nevěděli. Krajský soud v této souvislosti poukázal také na to, že stěžovatelé s předchůdci vedlejší účastnice jednali o odkupu pozemku. Ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně pak krajský soud přistoupil s ohledem na nedostatky ve zjištění výše bezdůvodného obohacení.

Okresní soud poté doplnil dokazování k otázce výše bezdůvodného obohacení, důkazní návrhy stěžovatelů učiněné na jednání dne 20. 9. 2023 naopak považoval za neurčité a učiněné po koncentraci řízení. Rozsudkem č. j 218 C 14/2019-222 ze dne 20. 9. 2023 poté opětovně rozhodl tak, že stěžovatele zavázal zaplatit vedlejší účastnici 24 480 Kč s příslušenstvím.

K odvolání stěžovatelů krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. K důkazním návrhům stěžovatelů, jimiž chtěli prokázat, že se s geometrickým plánem neseznámili a neměli jej k dispozici, krajský soud uvedl, že charakter důkazu zprávou z Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj ke zjištění, kdo podal návrh na vklad vlastnického práva, neprolamuje zásadu koncentrace, a návrh byl proto opožděný. Návrhy výslechem stěžovatelů a spisem stavebního úřadu pak sice byly včasné, ale nešlo o důkazy pro řízení podstatné, neboť krajský soud měl z jiných důkazů za dostatečně prokázané, že se stěžovatelé s geometrickým plánem seznámit museli.

I kdyby se tak ovšem nestalo, jak se navrženými důkazy stěžovatelé snažili dokázat, na výsledku řízení by to podle krajského soudu nic nezměnilo. Stěžovatelé by totiž ani tak nebyli v dobré víře, jelikož by jejich postupu nebylo možné přisoudit obvyklou míru opatrnosti. Stěžovatelé podle krajského soudu museli nejméně z kolaudačního rozhodnutí vědět, že se bude geometrický plán vyhotovovat. Jestliže by se s ním neseznámili, zcela by tím rezignovali na ověření umístění jejich domu, což obvyklé míře opatrnosti neodpovídá.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že jednání o odkupu pozemku nemůže být dle judikatury Nejvyššího soudu považováno za důkaz absence dobré víry ve vlastnictví pozemku. Pokud pak jde o seznámení s geometrickým plánem, stěžovatelé chtěli závěry krajského soudu zpochybnit navrženými důkazy, soudy jim to však neumožnily. Bez provedení navrhovaných důkazů nemohlo být objasněno, kdo geometrický plán objednal a kdo jej podal na tehdejší MNV v Šumperku. Závěr o absenci dobré víry v důsledku existence geometrického plánu přitom vyslovil až odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí, až poté tedy mohli stěžovatelé tento závěr důkazně zpochybnit.

Stěžovatelé dále uvádějí, že břemeno důkazní ohledně prokázání ztráty dobré víry mělo tížit vedlejší účastnici, stěžovatelé měli tvrdit a prokázat vznik dobré víry, což učinili. Vedlejší účastnice oproti tomu ztrátu dobré víry netvrdila a nenavrhla k ní ani žádné důkazy.

Konečně, stěžovatelé namítají, že soudy měly přihlédnout k délce nerušené držby stěžovatelů, proti které právní předchůdci vedlejší účastnice po třicet let nic nenamítali a situaci nijak neřešili.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu zpravidla odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], jak tomu je i v posuzované věci. Výjimku představují pouze extrémní pochybení soudů přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1393/11 ze dne 1. 8. 2011 či sp. zn. IV. ÚS 193/14 ze dne 8. 4. 2015). Takové pochybení Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.

Jde-li o neprovedené důkazy, stěžovatelé se jimi snažili prokázat, že se s geometrickým plánem neseznámili. Ovšem jak krajský soud uvedl v bodech 10 a 11, toto případné skutkové zjištění by na závěru o absenci dobré víry stěžovatelů nic nezměnilo, neboť pokud se stěžovatelé opravdu s geometrickým plánem neseznámili, nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti. Tento závěr krajského soudu přitom stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nezpochybnili. Za této situace je nadbytečné se otázkou neprovedených důkazů zabývat, neboť i kdyby snad Ústavní soud souvisejícím námitkám stěžovatelů přisvědčil, nemohlo by to přivodit příznivější výsledek řízení o ústavní stížnosti.

K otázce rozdělení důkazního břemene Ústavní soud připomíná, že podle § 132 občanského soudního řádu soudy přihlížejí ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Vedlejší účastnice v řízení tvrdila, že stěžovatelé vlastnické právo nevydrželi, neboť nebyli v dobré víře (a ve vyjádření k odvolání stěžovatelů proti prvnímu rozhodnutí okresního soudu to odůvodňovala právě i existencí geometrického plánu). Pokud v řízení provedené důkazy tento závěr prokázaly, není podstatné, kdo tyto důkazy navrhl a koho mělo důkazní břemeno tížit.

Namítají-li stěžovatelé, že pro posouzení dobré víry je relevantní doba nerušené držby a naopak jednání o koupi sporného pozemku je v tomto ohledu bez významu, jde o argumentaci na úrovni podústavního práva, jehož výklad Ústavní soud bez přesahu do ústavněprávní roviny neprovádí. Argumentace stěžovatelů, kteří na jednu stranu považují za irelevantní, že s právními předchůdci vedlejší účastnice vedli jednání o koupi pozemku, a na stranu druhou chtějí dovozovat svou dobrou víru z toho, že předchůdci vedlejší účastnice údajně využívání svého pozemku stěžovateli nijak neřešili, se navíc nejeví jako vnitřně souladná.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.