I.ÚS 1989/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1989/10 ze dne 7. 10. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. P., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Horákem, advokátem se sídlem Praha 2, Šafaříkova 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 21 Cdo 258/2009-83, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2008, č. j. 13 Co 130/2008-61, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 10. 2007, č. j. 27 C 79/2007-41, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudu pro porušení jeho základního práva dle čl. 3 odst. 2, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatel se žalobou domáhal, aby bylo určeno, že jeho výpověď z pracovního poměru je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Z provedeného dokazování dovodil, že žalovaná dopisem ze dne 21. 12. 2006, který byl téhož dne doručen stěžovateli, dala stěžovateli výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, neboť provedenou organizační změnou bylo zrušeno jím zastávané místo ředitele Obchodního centra podnikového bankovnictví. Podle soudu prvního stupně je třeba - jak vyplývá z ustanovení § 364 odst.1 zákona č. 262/2006 Sb. - platnost tohoto právního úkonu posoudit podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2006, avšak podmínky vzniku nároku, vzniklého po dni 1. 1. 2007 (včetně délky výpovědní doby, která začala běžet dnem 1. 1. 2007) je nutno posuzovat podle nové právní úpravy, tedy podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného od 1.1.2007. Vzhledem k tomu, že "v zákoníku práce účinném ode dne 1. 1. 2007" je stanovena výpovědní doba jednotně jako dvouměsíční (a tato výpovědní doba tedy platí i pro výpověď z tzv. organizačních důvodů, u níž dosud byla stanovena tříměsíční výpovědní doba) a že mezi účastníky - jak shodně uvedli - nebyla sjednána dohoda o změně délky výpovědní doby, začala zákonná dvouměsíční výpovědní lhůta podle výpovědi ze dne 21. 12. 2006 běžet dnem 1. 1. 2007 a skončila dnem 28. 2. 2007. Pracovní poměr stěžovatele u žalované měl tedy skončit ke dni 28. 2. 2007; protože žaloba o určení neplatnosti výpovědi byla u soudu podána až 30. 5. 2007, bylo právo uplatněno po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty (§ 72 zákoníku práce účinného od 1. 1. 2007). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 13. 8. 2008, č. j. 13 Co 130/2008-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výpovědní doba u výpovědi dané stěžovateli dopisem ze dne 21. 12. 2006 trvá - s ohledem na přechodné ustanovení § 364 zákona č. 262/2006 Sb. - dva měsíce a že proto její běh skončil dnem 28. 2. 2007. Žaloba musela být zamítnuta, neboť byla podána po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 72 zákoníku práce účinného od 1. 1. 2007. Nejvyšší soud usoudil, že dovolání stěžovatele je přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo totiž mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jakou právní úpravou se řídí běh, délka a uplynutí výpovědní doby v případě, že zaměstnavatel rozvázal se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podanou v době od 1. 12. do 31. 12. 2006. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soud je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné, a proto je - po podrobném odůvodnění svého názoru - zamítl. II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, jestliže došlo toliko k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení zároveň představuje porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z (podústavního) práva hmotného či procesního. V ústavněprávní judikatuře bylo mnohokrát vysloveno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; nedostatek takové konformity se pak nezjišťuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem nezasahuje do ústavně chráněných základních práv či svobod, zda je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem je i to, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními posuzované soudní řízení a jeho výsledek postiženy nejsou. V konkrétnostech Ústavní soud uvádí následující. III. 1) Stěžovatel především rozporuje jednotný právní názor soudů všech stupňů, že výpovědní doba u výpovědi dané (a doručené) stěžovateli dopisem ze dne 21. 12. 2006 trvá - s ohledem na přechodné ustanovení § 364 zákona č. 262/2006 Sb. - dva měsíce a že proto její běh skončil dnem 28. 2. 2007. 2) Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že obecné soudy svůj právní názor řádně odůvodnily a nelze v něm shledávat prvky libovůle či jiné prvky protiústavnosti, které z hlediska metodologického vytyčil Ústavní soud v předchozím bodu tohoto usnesení. V konkrétnostech a pro stručnost lze odkázat na následující pasáže napadeného rozsudku Nejvyššího soudu: "Z ustanovení § 364 odst. 2 zák. práce je třeba - i přes poněkud nepřesnou formulaci - za použití zásad nepravé retroaktivity dovodit, že veškeré pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, které byly učiněny (nastaly) v době do 31.12.2006, se po 1.1.2007 posuzují podle dosavadní právní úpravy a že posouzení podle dosavadních právních předpisů nebrání ani to, mají-li jejich účinky nastat (zčásti nebo výlučně) až v době po 1.1.2007. Uvádí-li se v ustanovení § 364 odst.2 zák. práce, že podle dosavadních právních předpisů se "řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni", nelze z této dikce úspěšně dovozovat (jak to činí dovolatel), že by se účinky právních úkonů učiněných v době do 31.12.2006 posuzovaly také podle dosavadních právních předpisů; ve skutečnosti ze znění tohoto ustanovení vyplývá jen - jak uvedeno výše - to, že dosavadními právními předpisy se řídí pracovněprávní úkony učiněné do 31.12.2006 bez ohledu na to, že (zda) jejich právní účinky nastaly (případně) až po 1.1.2007, a že tedy jejich posouzení podle dosavadních právních předpisů nepřekáží okolnost, že právní účinky (právní následky) nastaly nebo přetrvávají (v podobě výkonu do té doby založených práv a povinností) v době po 1.1.2007. Došlo-li k rozvázání pracovního poměru výpovědí v době od 1.12. do 31.12.2006 a začala-li proto výpovědní doba běžet dnem 1.1.2007 (srov. § 45 odst.2 zákoníku práce účinného do 31.12.2006 a shodně se upravuje počátek běhu výpovědní doby v ustanovení § 51 odst.2 zák. práce), z výše uvedeného vyplývá, že otázka platnosti výpovědi musí být posuzována podle dosavadních právních předpisů a že běh, délka a uplynutí výpovědní doby se ve smyslu ustanovení § 364 odst.1 zák. práce řídí - protože výpovědní doba nastala (jako praco