I.ÚS 1990/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1990/08 ze dne 23. 3. 2010 N 63/56 SbNU 711 Svoboda projevu v pracovněprávních vztazích a její důsledky   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 23. března 2010 sp. zn. I. ÚS 1990/08 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. S. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008 č. j. 21 Cdo 2548/2007-224, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006 č. j. 22 Co 297/2006-198, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelovy žaloby ve věci neplatnosti rozvázání jeho pracovního poměru okamžitým zrušením. Výrok I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008 č. j. 21 Cdo 2548/2007-224 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006 č. j. 22 Co 297/2006-198 bylo porušeno právo stěžovatele na svobodný projev, jehož ochrana je garantována čl. 17 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. 8. 2008, doplněnou podáními ze dnů 16. 2. 2009, 22. 5. 2009 a 26. 1. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující další náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v několika aspektech. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval ve způsobu, jakým obecné soudy interpretovaly jednostranný právní úkon žalované - Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky (dopis o zrušení pracovního poměru). Stěžovatel je toho názoru, že při hodnocení formální stránky právního úkonu, jímž je pracovní poměr rušen, je třeba v pochybnostech upřednostnit výklad přísnější tak, aby si zaměstnanec mohl být vždy jist, z jakého konkrétního důvodu byl jeho pracovní poměr rušen. Vzhledem k tomu, že obecné soudy, vedeny názorem Nejvyššího soudu, postupovaly v rozporu s interpretačními maximami uvedenými v judikatuře Ústavního soudu, jsou dle stěžovatele splněny všechny předpoklady pro to, aby Ústavní soud do hodnocení důkazů vstoupil. 3. Těžištěm ústavněprávní argumentace stěžovatele je však zejména tvrzení, že interpretací jednoduchého práva obecnými soudy došlo k nepřípustnému omezení jeho svobody projevu, kterou Ústavní soud dle své judikatury považuje za konstitutivní hodnotu, na níž je založena demokratická společnost [stěžovatel v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605) a IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41) a rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP")]. Stěžovatel proto považuje za zcela nepřijatelnou představu, že by realizace svobody projevu mohla být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru. Považuje za zcela nezpochybnitelné, že došlo k zásahu do jeho svobody projevu, neboť za svobodný projev byl postižen okamžitým zrušením svého pracovního poměru, a byl tím ohrožen i existenčně, neboť mu nebyl poskytnut žádný prostor pro hledání jiného zaměstnání (stěžovatel opět odkázal na judikaturu ESLP - rozhodnutí ze dne 29. 2. 2000 ve věci Fuentes Bobo proti Španělsku či rozhodnutí ze dne 25. 2. 1995 ve věci Vogtová proti Německu). 4. Stěžovatel dále konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že svoboda projevu není bezbřehá a jak Listina, tak i Úmluva ve výjimečných případech připouštějí omezení svobody projevu. Je však třeba trvat na tom, aby byly splněny podmínky, za nichž je svobodu projevu možno omezit. Omezení je možné výlučně na základě zákona, z důvodů taxativně vyjmenovaných Listinou a Úmluvou a jen tehdy, je-li v demokratické společnosti nezbytné. Tyto podmínky však dle stěžovatele v daném případě splněny nebyly, neboť k zásahu do jeho svobody projevu došlo bez jakékoliv zákonné opory. Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění, zakotvující neurčitý pojem porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, ani § 74 písm. c) tohoto zákona stanovící povinnost vytvářet příznivé pracovní podmínky nejsou natolik konkrétní, aby bylo možno považovat je za důvod pro omezení svobody projevu pod sankcí okamžitého zrušení pracovního poměru. 5. Ani druhý předpoklad pro omezení svobody projevu (legitimní důvod) nebyl dle stěžovatele splněn. Zásah v podobě okamžitého zrušení pracovního poměru nelze považovat za nezbytný v demokratické společnosti, neboť důvody, které k němu vedly, nejsou relevantní a dostatečné a intenzita zásahu je zcela nepřiměřená chráněnému zájmu. Nesouhlasí tak se závěry obecných soudů, které (odkazem na nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se mezí přijatelné kritiky a práva na ochranu osobnosti) dovodily, že neoprávněná, nekonkrétní a nevěcná kritika může vést k vyvození důsledků v rovině pracovního práva, v daném případě v podobě okamžitého zrušení pracovního poměru. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že pokud jde o potřebu chránit osobnostní práva třetích osob, není oním prostředkem způsobilým tato práva chránit či újmu na těchto právech napravit okamžité zrušení pracovního poměru, ale procesní prostředky občanskoprávní, které právní řád k ochraně osobnostních práv poskytuje. Použité opatření stěžovatel považoval za zcela nepřiměřené a odkázal na citovaný rozsudek ESLP ve věci Fuentes Bobo proti Španělsku, v němž okamžité zrušení pracovního poměru bylo označeno za nepřiměřený postih za kritiku nadřízených či jejich urážku. V citovaném případě šlo navíc o kritiku osobní a pronesenou v médiích, zatímco stěžovatel na interním fóru vyslovil podezření na nesprávné hospodaření s fondy zdravotního pojištění, aniž by obvinil jakoukoliv konkrétní osobu z nezákonného počínání. Stěžovatel obecným soudům dále vytýkal způsob, jakým se vypořádaly s námitkou, že došlo k porušení svobody projevu, když věc posuzovaly pouze pohledem zákoníku práce, a dostatečně se tak nevypořádaly s ústavněprávní rovinou sporu. 6. Podáním ze dne 22. 5. 2009 pak stěžovatel doplnil argumentaci v ústavní stížnosti o odkaz na rozhodnutí ESLP ze dne 12. 2. 2008 ve věci Guja proti Moldávii, neboť se domnívá, že skutkové okolnosti tohoto případu se v některých aspektech blíží okolnostem projednávané věci a závěry, k nimž ESLP v tomto rozhodnutí dospěl, jsou aplikovatelné i na stěžovatelův případ a svědčí v jeho prospěch. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil. 7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil pouze Nejvyšší soud, zastoupený JUDr. Zdeňkem Novotným. Ve svém podání konstatoval, že stěžovatelem přednesené námitky jsou v podstatě pokračováním polemiky neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před obecnými soudy, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů vycházejí, a na tomto základě pak předkládá vlastní skutkové závěry. Obsah námitek směřujících proti vlastnímu rozhodnutí dovolacího soudu tak neumožňuje přisvědčit názoru stěžovatele, že napadené rozhodnutí má ústavněprávní přesah. Proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 8. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo upuštěno. II. 9. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 34 C 64/2005, z něhož zjistil následující skutečnosti. 10. Stěžovatel se žalobou ze dne 23. 2. 2001 domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, v tehdy platném znění, u žalované - Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky (dále jen "ZP MV ČR"), ke kterému došlo na základě dopisu ředitele pobočky v Hradci Králové JUDr. J. Matyáše ze dne 27. 12. 2000 o okamžitém zrušení pracovního poměru pro hrubé porušení pracovní kázně a které bylo dle stěžovatele neplatné a bezdůvodné. O podané žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 9. 2002 sp. zn. 34 C 33/2001 tak, že ji zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. 11. Obvodní soud takto rozhodoval za situace, kdy stěžovate