I.ÚS 2/25 – Ústavní soud

I.ÚS 2/25 ze dne 12. 6. 2025 Přezkum nákladových výroků v bagatelní výši Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Hien Luong Van, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2024 č. j. 25 Co 333/2024-135 a výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. července 2024 č. j. 20 C 104/2023-107, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu průmyslového vlastnictví, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v uvedeném rozsahu v záhlaví citované rozsudky Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"). Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 1, čl. 3 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že stěžovatel byl účastníkem řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví (dále jen "úřad"), neboť dne 3. 5. 2018 byl podán návrh na prohlášení neplatnosti stěžovatelem držené slovní ochranné známky. Tomuto návrhu bylo vyhověno. Stěžovatelův rozklad byl zamítnut. Soud následně dne 28. 11. 2022 zamítl i stěžovatelovu správní žalobu, čímž řízení skončilo. 3. Stěžovatel v reakci na to podal žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). V žalobě tvrdil nepřiměřenou délku správního a navazujícího soudního řízení. 4. Obvodní soud uložil vedlejší účastnici (žalované) povinnost zaplatit stěžovateli 93 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 30 798 Kč (výrok III). Soud také přiznal stěžovateli jakožto procesně úspěšné straně náhradu nákladů řízení v plné výši, avšak pouze ve vztahu k sedmi úkonům právní služby, které považoval za účelné. Ve vztahu k dalším čtyřem úkonům právní služby (ze dne 31. 5. 2023, 1. 8. 2023, 10. 5. 2024 a 13. 6. 2024) mu náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť měl za to, že byly vynaloženy neúčelně. Konkrétně uvedl, že "[c]o se týče prvně uvedeného vyjádření, nejedná se o úkon právní služby ani podle § 11 odst. 1 a. t., ani podle § 11 odst. 2 a. t., když se žalobce vyjadřoval toliko k pasivní věcné legitimaci. Tvrzení a argumentace uvedené v ostatních výše uvedených vyjádřeních žalobce mohl uvést již ve svých předchozích vyjádřeních, když se tato vyjádření obsahově shodovala s předchozími vyjádřeními a žalobou." 5. Městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I o věci samé a v zamítavém výroku II o věci samé (výrok I), změnil tento rozsudek ve výroku I tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit pouze částku 56 219 Kč s příslušenstvím a v rozsahu částky 36 781 Kč žalobu zamítl (výrok II) a stěžovateli přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 29 898 Kč (výrok III). Předně dospěl k závěru, že jako přiměřené a judikatuře Nejvyššího soudu odpovídající se jeví zadostiučinění ve výši 56 219 Kč. V návaznosti na to rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k nákladům řízení před obvodním soudem se plně ztotožnil s rozhodnutím prvostupňového soudu, tj. stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů ve výši 30 798 Kč. Ve vztahu k odvolacímu řízení pak uvedl, že procesně úspěšnou stranou v něm byla vedlejší účastnice (žalovaná), pročež jí přiznal na nákladech odvolacího řízení částku 900 Kč. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, dle níž je žalobce v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. plně procesně úspěšný tehdy, byl-li prokázán alespoň základ jeho nároku (tj. bez ohledu na to, zda byl plně úspěšný při určení jeho výše). To musí být promítnuto i do oblasti rozhodování o náhradě nákladů řízení. Městský soud však tuto judikaturu Ústavního soudu nerespektoval a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové nárokované výši 12 342 Kč (resp. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení naopak přiznal protistraně), ačkoli stěžovatel byl co do prokázání základu nároku plně úspěšný. Tím měl městský soud porušit stěžovatelova základní práva. 7. Dále stěžovatel brojí i proti rozhodnutí obecných soudů, že část nákladů řízení před obvodním soudem (v rozsahu čtyř úkonů právní služby) nebyla vynaložena účelně. Uvádí, že pokaždé pouze reagoval na písemnou výzvu soudu k tomu, aby se vyjádřil. 8. Ve svém doplnění ze dne 2. 4. 2025 stěžovatel tvrdí, že podle materiálního pojetí práva "je naprosto jedno, jak ... odůvodní svou ústavní stížnost", pokud má věc ústavněprávní rozměr. Jelikož je však "součástí systému, kde si osoby s rozhodovací pravomocí potrpí na formalismus", zopakoval, že právo na náhradu nákladů řízení je podle něj imanentní a nedílnou součástí odpovědnosti státu za újmu. Má proto za to, že i s ohledem na předchozí judikaturu Ústavního soudu nemůže být ani jeho, ani žádná obdobná stížnost nikdy zjevně neopodstatněná; naopak, v těchto případech vždy dochází k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 9. Obvodní soud se vyjádřil až značnou dobu po uplynutí stanovené lhůty (dokonce až ke konci lhůty stanovené stěžovateli k zaslání repliky). Tento postup obvodní soud navíc předem neavizoval a nepožádal o prodloužení lhůty. Ústavní soud proto k jeho vyjádření nepřihlížel. 10. Městský soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 11. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvádí, že výpočet výše přiznaného zadostiučinění ze strany stěžovatele (požadovaných 200 000 Kč) a obvodního soudu (přiznaných 93 000 Kč) neměl žádnou oporu v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Až odvolací soud na základě dovolání vedlejší účastnice rozhodl v souladu s touto judikaturou a výši přiznané náhrady nemajetkové újmu za nepřiměřenou délku řízení snížil na 56 219 Kč. Vedlejší účastnice tudíž byla se svým odvoláním - na rozdíl od vesměs neúspěšného stěžovatele - úspěšná a dosáhla snížení výše zadostiučinění o téměř 40 %. Tyto skutečnosti musejí být reflektovány i při rozhodování o nákladech řízení. 12. Vedlejší účastnice v obecné rovině chápe, že osoby domáhající se náhrady újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. nemají být sankcionovány - a to ani při rozhodování o nákladech řízení - za ne zcela přiléhavý odhad toho, jaká výše peněžitého zadostiučinění je v dané věci přiměřená. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce (ač je v důsledku svých profesních aktivit podrobně obeznámen s relevantní judikaturou) však požadoval mnohonásobně vyšší zadostiučinění. Za této situace (tj. zcela nepřiměřená výše požadovaného zadostiučinění a drtivý procesní úspěch vedlejší účastnice v odvolacím řízení) by bylo v rozporu s principy spravedlivého procesu a rovnosti účastníků, pokud by měla být stěžovateli přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. 13. Nakonec se vedlejší účastnice věnovala i otázce nepřiznání náhrady nákladů za některé úkony právní služby. V souladu s názorem obecných soudů uvedla, že tyto úkony, resp. náklady za ně vynaložené nelze považovat za účelné. Obecné soudy své závěry řádně odůvodnily. Ústavní stížnost je bagatelní a nedosahuje ústavněprávního rozměru. 14. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření městského soudu a vedlejší účastnice k případné replice a současně jej upozornil na v mezidobí vydané stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 ("stanovisko"), zejména jeho bod 34. Uvedl, že stanovisko se "ani ‚náznakem neotřelo' o nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. a konstantní judikaturu týkající se těchto nároků. Pokud soud odkazuje na čl. 34 tohoto stanoviska, pak se jedná o naprosto excesivní základ případné úvahy, která je vytržena z kontextu stanoviska, který naprosto nepřiléhá ke konstantní judikatuře týkající se rozhodování o nákladech řízení v případě uplatňování základního práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny ...". Opakuje, že náklady řízení jsou integrální sou