I.ÚS 2000/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2000/25 ze dne 15. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti B. B., zastoupeného JUDr. Petrem Šaštinským, LL.M., advokátem se sídlem Gogolova 228/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2025 č. j. 7 Tdo 245/2025-882, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 13 To 237/2024-801 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. května 2024 č. j. 6 T 2/2024-690 v rozsahu, ve kterém se tato rozhodnutí týkají stěžovatele, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Okresního státního zastupitelství v Kladně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Okresní soud v Kladně shledal napadeným rozsudkem stěžovatele vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 30 měsíců. 2. Stěžovatel se dopustil trestného činu tím, že jako organizátor a pořadatel závodů nákladních vozidel v terénu (v lomu) dostatečně nepředcházel vzniku újmy na životě a na zdraví, zejména dostatečně nezabezpečil místa s pohybem vozidel mimo závodní trať, která současně byla volně přístupná i divácké veřejnosti. Právě na takovém místě došlo k nehodě, při které nezletilý poškozený vběhl do jízdní dráhy nákladního vozidla a na místě zemřel. Spolu se stěžovatelem byl rovněž odsouzen strýc nezletilého poškozeného, který jej měl v době nehody na starost. 3. Okresní soud provedl množství důkazů a dospěl k závěru, že stěžovatel porušil obecnou prevenční povinnost podle § 2900 občanského zákoníku. Mezi jednáním stěžovatele a smrtí dítěte přitom byla dána příčinná souvislost. Soud zdůraznil, že ze strany organizátorů nebyla nijak sdělena informace o tom, že se v divácky přístupném prostoru mohou vyskytovat také závodní vozidla, která se přemisťují mezi závodními sekcemi. Informace o plánovaném průjezdu konkrétního vozidla ani neproběhla v rozhlasu, který na místě fungoval, čímž by bylo možné diváky na nebezpečí upozornit. Na místě nehody se patrně ani nenacházel nikdo, kdo by situaci koordinoval. Nákladní vozidlo nemělo přiděleno žádný doprovod, který by nehodě mohl zabránit. I sám stěžovatel přitom vnímal situaci jako nebezpečnou, přesto se pouze spolehl na to, že divákům uvede, že vstup je na vlastní nebezpečí. Okresní soud vyjmenoval různá opatření, která podle něj mohla zamezit tragické události (podrobně zejména bod 37 rozsudku okresního soudu). 4. Krajský soud v Praze rozhodnutí okresního soudu potvrdil, pouze zkrátil délku podmíněného trestu odnětí svobody stěžovatele na 12 měsíců z původních 16. Jinak se krajský soud ztotožnil se závěry okresního soudu. Jednání stěžovatele označil krajský soud za lehkomyslné až hazardní spoléhání se na to, že do této doby (myšleno po několik let provozování závodů) se na závodech nic nestalo. Stěžovatel porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení předsedy pořádajícího spolku (klubu), ale i z funkce ředitele závodu. 5. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl. Vysvětlil, že absence konkrétní právní regulace závodů neznamená, že by nebylo možné aplikovat § 2900 občanského zákoníku, ba naopak. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem, že stěžovatel toto ustanovení porušil, když nezajistil dostatečnou úroveň bezpečnostních opatření. Přestože se prevenční povinnost podle Nejvyššího soudu vztahuje pouze na konání, nikoli na opomenutí, a skutková věta je formulována tak, že stěžovatel "nepřijal dostatečná opatření", ve svém souhrnu se jedná o komplexní konání spočívající v pořádání závodu. Nejvyšší soud nepřisvědčil státnímu zástupci, který navrhoval, aby byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Nejvyšší soud do jisté míry kritizoval nedostatky odůvodnění nižších soudů, co se týče zkoumání příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a následkem (bod 58 usnesení Nejvyššího soudu). Sám však dospěl k závěru, že příčinná souvislost dána je, jelikož pokud by stěžovatel dostatečně zabezpečil prostředí závodů, pak by se tato opatření pozitivně promítla do chování návštěvníků (body 60 a 61 usnesení Nejvyššího soudu). Na tom nic nemění, že závěr o příčinné souvislosti je třeba v případě stěžovatele postavit na neproběhnuvším ději. Nejvyšší soud také souhlasil se závěry nižších soudů ohledně toho, proč je trestní odpovědnost dovozována právě ve vztahu ke stěžovateli - námitky stěžovatele, že by namísto něj měla být odpovědná pořádající právnická osoba, nepovažoval Nejvyšší soud za relevantní (body 80 a 81 usnesení Nejvyššího soudu). 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje argumenty obecných soudů a následně uvádí, že se ztotožňuje s úvahami státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Hlavní slabina argumentace obecných soudů spočívá v tom, že po stěžovateli požadují pouze "formální defenzivní opatření", spočívající v přijetí určitých bezpečnostních opatření, aniž by však obecné soudy vůbec tvrdily, že by tato opatření skutečně zabránila smrti poškozeného. Stěžovatel tedy zpochybňuje příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem. Dále uvádí, že konkrétní povinnosti prevence, které na stěžovatele kladou obecné soudy, zjevně neodpovídají zvyklostem soukromého života - vždy je možné "učinit více", avšak ani v běžném provozu nemusí být např. prostory pro pěší a pro auta od sebe odděleny páskami. K nehodě došlo na spojovací komunikaci, na které vozidla nezávodila, a které tedy ani nebylo třeba věnovat mimořádnou pozornost z hlediska bezpečnostních opatření. Stěžovatel poukazuje na to, že hlavní díl viny nese strýc poškozeného, který jej nedostatečně hlídal, přičemž v takovém případě by stěžovatel jako "prevenčně nedbalý nepřímý pachatel" neměl být postihován, jelikož jeho zavinění "není dominující". Stěžovatel se rovněž vymezuje proti tomu, že by činil v podstatě veškeré nezbytné úkony za pořádající spolek - opětovně tedy tvrdí, že on jako fyzická osoba neměl být trestně odpovědný. Informace poskytnuté návštěvním řádem považoval stěžovatel za adekvátní. Soudy se rovněž nedostatečně zabývaly zaviněním rodičů, kteří poškozeného na závody se strýcem a tetou pustili. V rovině ústavněprávní stěžovatel argumentuje zejména tím, že obecné soudy porušily presumpci neviny a pravidlo in dubio pro reo, a dále právo na spravedlivý proces. 7. Ústavní soud shrnuje, že ačkoli je ústavní stížnost poměrně obsáhlá, její podstatou je především námitka, že stěžovatel pro bezpečnost na závodě nemohl udělat více, resp., že i kdyby více udělal, nic by to nezměnilo na tragické smrti poškozeného. Tímto hlavním aspektem celé věci se však již velmi podrobně zabývaly obecné soudy, které opakovaně dospěly ke stejnému závěru, a Ústavní soud v jejich závěrech neshledal žádné zjevné či extrémní rozpory, zásadní logické vady ani jiné projevy protiústavnosti. 8. Dle Ústavního soudu nejsou napadená rozhodnutí postavena na tom, že by se stěžovatel přijetím lepších bezpečnostních opatření měl pouze "formálně vyvinit", aniž by to mohlo cokoli změnit na smrti poškozeného. V tomto směru lze odkázat zejména na odůvodnění Nejvyššího soudu, který se podrobněji zabýval otázkou příčinné souvislosti (body 53 až 63 usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud nad rámec odůvodnění nižších soudů doplnil, že pokud by stěžovatel přijal vhodnější bezpečnostní opatření, strýc poškozeného (druhý odsouzený), jakož i všichni ostatní návštěvníci, by své chování lépe přizpůsobili nebezpečí, které v místě nehody hrozilo. Není rolí Ústavního soudu znovu tyto závěry obecných soudů podrobně rekapitulovat; důležité z hlediska ústavněprávního je, že obecné soudy se tímto rozhodujícím aspektem celé věci zabývaly a že jejich závěry nejsou do té míry nelogické, aby bylo možné je považovat za protiústavní. Nejvyšší soud řádně odůvodnil, proč mezi jednáním stěžovatele a smrtí poškozeného byla dána příčinná souvislost: pokud by stěžovatel přijal byť jen některá z možných bezpečnostních opatření nebo veřejnost na nebezpečí upozornil, návštěvníci by se v daném (nebezpečném) prostoru chovali opatrněji. To je hlavní podstatou odsouzení stěžovatele - nejen, že nedostatečně zabezpečil prostor mezi závodními sekcemi, ve kterém se mohla pohybovat jak závodní auta, tak divácká veřejnost, ale současně nedostatečně diváckou veřejnost informoval o nebezpečí, které v tomto prostoru hrozilo. 9. Obecné soudy se též řádně vypořádaly s tím, proč vinu nese právě stěžovatel, přestože formálně závody pořádal spolek. Na jejich odůvodnění lze v tomto směru plně odkázat. Skutečnost, na kterou stěžovatel opakovaně upozorňuje, totiž že pořadatelem je dle smluv právě spolek, je pro dovození viny stěžovatele nerozhodná, resp. není nijak v rozporu se závěrem, že je to pr