I.ÚS 2022/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2022/17 ze dne 24. 7. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivo Palkosky, advokáta zapsaného v seznamu advokátů pod č. 469, se sídlem Kladno, Kleinerova 24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. dubna 2017 č. j. 7 As 326/2016-39, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 17a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii v platném znění, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl rozhodnutí Nejvyššího správního soudu aprobující rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory, jímž mu bylo uloženo kárné opatření ve formě pokuty ve výši 25.000 Kč za to, že opakovaně nepoužíval stavovský oděv advokáta, s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Napadenou právní úpravu ukládající advokátům povinnost nosit v některých typech soudního řízení stavovský oděv shledává stěžovatel rozpornou s čl. 26 odst. 1 Listiny a čl. 17 Listiny. I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci 2. Stěžovatel je advokátem, který vykonává advokacii od roku 1984 a od této doby nebyl kárné stíhán, vyjma případu, který je předmětem tohoto přezkumu. Stěžovatel jako člen některých orgánů České advokátní komory (dále též "vedlejšího účastníka") byl přítomen počátečnímu impulsu pro zavedení talárů a rovněž tak byl jedním z advokátů, kteří oponovali snaze zavést povinnost užívat taláry. 3. Stěžovatel v určitém období nepoužíval stavovský oděv advokáta v trestním řízení před soudem, protože považoval ustanovení § 17a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii za protiústavní a toto byl podle jeho názoru fakticky jediný způsob, jak dosáhnout přezkumu ústavnosti ustanovení § 17a zákona ě. 85/1996 Sb., o advokacii. Dne 22. 3. 2013 byla na stěžovatele podána kárná žaloba pod č. j. K 46/2013 a dne 18. 6. 2013 vydal Kárný senát Kárné komise České advokátní komory rozhodnutí, kterým uznal stěžovatele vinným z toho, že nepoužíval před soudem stavovský oděv advokáta, čímž porušil ustanovení § 17a odst. 1 zákona o advokacii a dopustil se kárného provinění podle ustanovení § 32 odst. 2 zákona o advokacii, za což mu byla uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a povinnost zaplatit 3 000 Kč jako náhradu nákladů kárného řízení. 4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí ze dne 18. 6. 2013 odvolání a dále doručil vedlejšímu účastníkovi námitku podjatosti člena odvolací kárné komise JUDr. Tomáše Sokola. Námitce podjatosti nebylo vyhověno a dne 11. 6. 2014 rozhodl Odvolací kárný senát České advokátní komory tak, že odvolání stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl a napadené kárné rozhodnutí potvrdil. 5. Stěžovatel proti rozhodnutí Odvolacího kárného senátu České advokátní komory podal správní žalobu, o které rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2016 č. j. 6 Ad 22/2014-30 tak, že žalobu zamítl. 6. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal kasační stížnost. O této stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. dubna 2017 č. j. 7 As 326/2016-40 tak, že kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud rozebral důvody, které jej vedly k tomu, proč neshledal důvodnou argumentaci stěžovatele ohledně protiústavnosti § 17a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Poukázal i na to, že požadavek v určitých situacích používat stanovený oděv obdobným způsobem dopadá i na jiná povolání. Legitimní cíl této povinnosti pak shledal v zdůraznění důležitosti úlohy advokáta v soudním řízení a zvýšení reprezentativnosti soudního procesu. Nejvyšší správní soud poukázal na usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 2457/09 ze dne 6. 1. 2010, které tyto myšlenky ve svém obiter dictu obsahovalo. Nejvyšší správní soud se zabýval i námitkou podjatosti a ztotožnil se s tím, že vztah bývalých spolužáků nezakládá nepřípustný poměr k osobě, o níž je rozhodováno. Sankce pak byla uložena na samé spodní hranici zákonem stanovené sazby a sama motivace jednání stěžovatele (brojit proti povinnosti, s níž nesouhlasí) nemůže vést k beztrestnosti příslušného jednání. II. Argumentace stěžovatele 7. Úvodem své ústavní stížnosti polemizuje stěžovatel s ústavností napadené právní úpravy ukládající advokátům povinnost nosit v určitých typech soudního řízení stavovský oděv. 8. Ustanovení § 17a zákona o advokacii je podle stěžovatele v rozporu s čl. 26 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost jako jedno ze základních hospodářských práv jednotlivce. Užívání stavovského oděvu advokáta bylo od počátku minulého století do 40. let minulého století právem advokátů, nikoliv jejich povinností. Pokud se z užívání stavovského oděvu advokáta udělala podmínka výkonu části povolání advokáta zejména jako obhájce v trestních věcech před soudy všech stupňů, jde o podmínku, která je podle stěžovatele excesivní a vybočuje z běžných povinností potřebných pro výkon tohoto povolání. 9. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v průběhu své dlouholeté praxe se nejednou setkal s názorem klientů, že ustanovený obhájce je fakticky součástí státní mašinérie a důvěra klienta k ustanovenému advokátovi byla vážně zpochybněna již jen tím, že obhájce byl ustanoven soudem. Pokud nyní obhájce vystupuje ve stavovském oděvu advokáta a připodobňuje se tak k osobám, které jsou nadány státní mocí, pak by mělo být na uvážení obhájce, zda použije stavovský oděv advokáta, či zda bude hájit obžalovaného pouze v civilním oděvu, aby obviněný nemohl mít dojem, že obhájce je součástí státní moci, která proti obviněnému užívá donucovací prostředky. V povinnosti oblékat talár v těchto soudních řízeních tedy spatřuje i zásah do své svobody projevu, neboť i oblečení je způsob, jímž může jednotlivec vyjadřovat své stanovisko či názor. 10. Stěžovatel má za to, že se Nejvyšší správní soud při úvahách o přezkoumání otázky viny stěžovatele kárným proviněním postavil na zcela formalistické stanovisko, jak toto bylo vyjádřeno v závěru bodu 24 napadeného v rozsudku Městského soudu v Praze, že "pokud zákonodárce stanovil přímou povinnost užívat úřední oděv advokáta ve vymezených řízeních, musí advokát tuto povinnost respektovat, byť mu nic nebrání v tom, aby proti ní nadále názorově vystupoval a vůči ní se vymezoval. Na druhou stranu však musí takový advokát počítat s tím, že porušuje povinnost stanovenou zákonem, že se tím dopouští kárného proviněni a za ně případně musí nést příslušnou odpovědnost." Takto formulované stanovisko, dříve vyjádřené v úsloví Lex dura sed lex, zcela popírá ústavní právo na přezkumu ústavnosti právní normy, které je pro běžného občana umožněna pouze v souvislosti s aplikací příslušné právní normy. 11. Stěžovatel nesouhlasí s názorem správních soudů, že nejsou dány podmínky pro vyloučení člena odvolací kárné komise z důvodů, že člen této komise a kárné obviněný jsou spolužáci. Argumentace situací, kdy byla posuzována podjatost soudce ve vztahu k zástupci procesní strany, je nepřípadná, protože zde se jedná o přímý podíl na rozhodování o právní záležitosti spolužáka. I v případě, že kasační soud došel k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího senátu odvolací kárné komise žalovaného nemá být zrušeno, mohl kasační soud rozhodnout o potřebě upuštění od uložení kárného opatření. Již v rámci kárného řízení stěžovatel uváděl, že jeho úmyslem nebylo zbytečně porušovat ustanovení § 17a odst. 1 zákona o advokacii, ale jedná se o jediný legální způsob, jak dosáhnout přezkumu ústavnosti uvedeného ustanovení. 12. Stěžovatel je přesvědčen, že s ohledem na motivaci jeho jednání a dlouholetý řádný výkon advokacie nebylo třeba, aby mu bylo ukládáno kárné opatření v peněžité formě. Protože Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost i v rozsahu námitek proti uložení kárného opatření, porušil tím právo stěžovatele na soudní ochranu a zejména na ochranu vlastnického práva ve smyslu článku 11 Listiny. III. Hodnocení Ústavního soudu 13. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomo