I.ÚS 2027/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2027/22 ze dne 6. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. května 2022 č. j. 3 Azs 246/2020-39, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2020 č. j. 57 A 82/2018-86, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. května 2020 č. j. 3 Azs 298/2019-36, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech cizinců ze dne 17. května 2018 č. j. MV-39894-6/SO-2018 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. března 2018 č. j. OAM-12483-123/TP-2011, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, Oddělení pobytového správního řízení Plzeňský kraj, Plzeň a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 a čl. 23 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádané spisové dokumentace se podává, že stěžovatel je státní příslušník Ruské federace a dne 21. 10. 2011 požádal o vydání povolení k trvalému pobytu. Ministerstvo vnitra (dále jen "Ministerstvo") návrh zamítlo napadeným rozhodnutím, protože je důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek [§ 75 odst. 2 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Z utajovaných informací vedených pod č. j. V211-5/2016-OAM, V211-6/2016-OAM, V-211-7/2018-OAM a V5/2018-OAM je podle Ministerstva patrné, že stěžovatel představuje pro veřejný pořádek riziko. Utajované informace pochází z operativní činnosti Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, resp. Národní centrály proti organizovanému zločinu, vychází z osobní činnosti, jednání a chování stěžovatele a vztahuje se k delšímu časovému období. Důsledky rozhodnutí do sféry soukromého a rodinného života stěžovatele jsou přiměřené. Neudělení trvalého pobytu stěžovateli nemá vliv na pobytová oprávnění jeho tří nezletilých dětí, protože ta se odvíjí od pobytového oprávnění jejich matky a manželky stěžovatele. Dále je zřejmé, že stěžovatel opakovaně cestuje do svého domovského státu, a nemohlo proto dojít k zpřetrhání vazeb s ním. Sama manželka stěžovatele je schopná rodinu finančně zabezpečit. 3. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "Komise") napadeným rozhodnutím zamítla odvolání stěžovatele proti napadenému rozhodnutí Ministerstva a potvrdila je. Podle Komise utajované informace byly dostatečně konkrétní; obsahují údaje o konkrétních osobách, časové a místní údaje, údaje o způsobu činnosti a informační zdroje. Ministerstvo se podle Komise dostatečně věnovalo zájmu nezletilých dětí stěžovatele a dopadu neudělení povolení k jeho trvalému pobytu. Sám stěžovatel žádné konkrétní důvody opodstatňující převahu zájmu na ochraně jeho soukromého a rodinného života oproti zájmu na neudělení jeho pobytového oprávnění neuvedl. 4. K následné žalobě stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud) rozsudkem ze dne 23. 7. 2019 č. j. 57 A 82/2018-46 zrušil uvedené rozhodnutí Komise a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Podle krajského soudu obsah utajovaných informací nebyl natolik konkrétní, aby opodstatnil neudělení povolení stěžovateli k trvalému pobytu. Podklady pro takové rozhodnutí musí obsahovat konkrétní nezprostředkované "uchopitelné" výsledky operativně pátrací činnosti (např. konkrétní záznamy telekomunikačního provozu, obrazový a zvukový záznam sledování či výpověď osoby jej provádějící apod.). 5. Nejvyšší správní soud nato ke kasační stížnosti Komise zrušil napadeným rozsudkem ze dne 18. 5. 2020 uvedený rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Stěžovatel se v řízení před Nejvyšším správním soudem k doručené kasační stížnosti Komise nevyjádřil. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe musí utajované informace jako podklad pro rozhodnutí ve věcech pobytu cizinců být věrohodné, přesvědčivé a musí umožňovat svoji verifikaci. Utajované informace v nyní posuzované věci splňují uvedené požadavky; jsou "vlastně metainformacemi" o obsahu konkrétních důkazů z trestních řízení. Nejde toliko o "názory" původce informací, nýbrž reprodukci obsahu důkazů. Dostupné informace vytváří plastický, dlouhodobý a ucelený obraz o činnostech a kontaktech stěžovatele s kriminálním prostředím. Nejde přitom o jednorázové aktivity stěžovatele. Požadavky krajského soudu na doložení konkrétních autentických důkazů z trestního řízení jsou v nyní posuzované věci nepřiměřené. Takový požadavek by byl namístě pouze tehdy, dovozoval-li by správní orgán existenci důvodné nebezpečí narušení veřejného pořádku v izolovaném chování. V nyní posuzované věci však jde o obecné a dlouhodobé charakteristiky způsobu života stěžovatele. 6. Krajský soud následně napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl a Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 24. 5. 2022 zamítl i následnou kasační stížnost stěžovatele. Podle Nejvyššího správního soudu správní orgány své povinnosti vážit přiměřenost dopadů zamítnutí žádosti stěžovatele do sféry jeho rodinného a soukromého života dostály. Platí, že břemeno tvrzení tíží primárně žadatele (stěžovatele), protože on jediný je subjektem, který nejlépe vylíčí specifika svého života; jde o informace z jeho soukromé sféry. Povinností správního orgánu není aktivně vyhledávat a domýšlet tvrzení namísto žadatele, stejně jako vyzývat jej k doplnění konkrétnějších sdělení, zjistily-li bezpečně správní orgány osobní a rodinnou situaci cizince a ten ničeho dále nenamítal (srov. rozsudek ze dne 14. 3. 2019 č. j. 1 Azs 367/2018-34). Stěžovatel sám v řízení neupřesnil nic konkrétního o svém rodinném a rodičovském zázemí. Zájem dítěte je sice hlediskem předním, nikoli však absolutním. Totéž platí v typově obdobných řízeních (kdy se dopady rozhodování dotýkají dítěte zprostředkovaně) podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19 (N 70/99 SbNU 362). Správní orgány pak dostupné informace zvážily dostatečně. Nešlo o specifické okolnosti, kdy je např. dítě závislé na péči stěžovatele; jeho děti i manželka mají platná pobytová oprávnění a rodina nezůstane bez příjmů. Je sice zřejmé a zjevné, že v nejlepším zájmu dětí je život s oběma rodiči, avšak správní orgány dostatečně ozřejmily, proč převáží zájem státu na ukončení trvalého pobytu stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel zaprvé brojí proti posouzení dopadů zamítnutí své žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu do svého soukromého a rodinného života. Tvrdí, že orgány veřejné moci nedostatečně zohlednily nejlepší zájem jeho nezletilých dětí, které si v České republice vytvořily sociální vazby a zázemí. Dále uvádí, že i přes výslovné návrhy stěžovatele jeho děti nebyly slyšeny. Stěžovatel sám neví, jaké relevantní okolnosti jsou rozhodné, a proto navrhoval výslech svých dětí, popřípadě svůj výslech s otázkami na své děti. Orgány veřejné moci posoudily dopady svých rozhodnutí povrchně. Nejlepší zájem dítěte však má zásadní význam. Povinnost správních orgánů a správních soudů zjišťovat všechny okolnosti, na základě nichž lze zjistit nejlepší zájem dítěte, vyplývá přímo z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Závěry Nejvyššího správního soudu, že procesní aktivita je především na stěžovateli, proto odporuje mezinárodním závazkům České republiky. K tomu stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1002/19 (N 174/96 SbNU 211) a § 46 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 8. 11. 2016 ve věci El Ghatet proti Švýcarsku č. 56971/10. 8. Zadruhé, stěžovatel brojí proti posouzení důvodu, pro který Ministerstvo jeho žádost zamítlo. Stěžovatel upozorňuje na současný judikaturní vývoj s tím, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2021 č. j. 10 Azs 270/2021-54 je zakázáno žadateli nesdělit žádné důvody, vycházely-li správní orgány z utajovaných informací. Naopak, správní orgán je povinen cizince "informovat alespoň o podstatě vznesených obvinění". Obdobně podle rozsudku ze dne 10. 3. 2022 č. j. 10 Azs 521/2021-43 platí, že podle § 169m odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. Ministe