Ústavní soud I.ÚS 2037/25

Ústavní soud tuto stížnost odmítá z důvodu její předčasnosti. Průběh předchozího řízení a obsah v něm vydaných rozhodnutí není proto třeba obsáhle rekapitulovat, neboť jsou účastníkům známy. Postačí uvést, že stěžovatel byl žalovaným v řízení před obecnými soudy. Vedlejší účastnice řízení v roce 2015 uzavřela se stěžovatelem rámcovou smlouvu o operativním nájmu vozidla. V roce 2020 od něho požadovala zaplatit částku 276 458 Kč jako údržbu a servisní náklady za období 2015-2020. Stěžovatel dlužnou částku neuhradil. Vedlejší účastnice podala žalobu na uhrazení částky s příslušenstvím. Stěžovatel tvrdil, že nebyl ve věci pasivně legitimován. Žádné ze služeb, které jsou předmětem nároku, si totiž neobjednal.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Praha - západ napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnosti zaplatit vedlejší účastnici 276 458 Kč se specifikovaným příslušenstvím, dále pak náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu s upřesněním správné výše úroku z prodlení (ve výši 0,05 % denně). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že okresní soud zatížil řízení zmatečností vadou. Jednání před okresním soudem proběhlo bez účasti stěžovatele a jeho právního zástupce. Soud neodročil jednání, i když o to bylo požádáno řádně a včas z důvodu naplánovaného lékařského zákroku právní zástupkyně stěžovatele. Podle stěžovatele tak na základě libovůle soudu byl zcela zbaven možnosti přednést případné návrhy na doplnění dokazování, shrnout své návrhy a vyjádřit se k věci. Kromě toho mu okresní soud odňal možnost zvolit si právního zástupce, protože neumožnil jeho zvolené zástupkyni zúčastnit se jednání. Tím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny), principu rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny) a obecně principu rovnosti (čl. 1 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy), práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a práva být osobně přítomen a vyjádřit se k věci (čl. 38 odst. 2 Listiny). Stěžovatel v ústavní stížnosti dodal, že ve věci podal žalobu pro zmatečnost.

Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje. Po stránce materiální je Ústavní soud oprávněn zasahovat až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny samy protiústavní stav napravit.

Jak již bylo zmíněno výše, stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu žalobu pro zmatečnost. Ústavní soud si ověřil, že tomu tak skutečně je a aktuálně tak probíhá řízení o ní u Krajského soudu v Praze.

Vzhledem k tomu, že řízení o daném mimořádném opravném prostředku nadále probíhá, nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že tímto rozhodnutím stěžovateli nezavírá dveře k ústavnímu přezkumu. Ukáže-li se, že podaná žaloba pro zmatečnost nepředstavovala prostředek podle výše citovaných ustanovení, může stěžovatel podat ústavní stížnost znovu. Lhůtu pro její podání totiž v takovém případě nelze odvíjet od doručení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť by se neslučovalo s právem stěžovatele na přístup k Ústavnímu soudu, aby tento soud nejprve ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následně jako opožděnou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Řízení před krajským soudem není ještě ukončeno. Ať už věc skončí jakkoli, je tato ústavní stížnost vzhledem k zásadě subsidiarity nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Soudkyně zpravodajka proto ústavní stížnost odmítla jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona].