Ústavní soud I.ÚS 2100/24

Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu, se navrhovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení svých práv podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Liberci domáhala proti vedlejší účastnici a další žalované ochrany své držby. Okresní soud bez jednání usnesením č. j. 31 C 28/2024-15 ze dne 16. 2. 2024 uložil vedlejší účastnici mj. povinnost zdržet se zásahů do držby stěžovatelky bráněním vstupu do kanceláří specifikovaného obchodního závodu, používání inventáře a přístupu k obchodnímu a duševnímu majetku; žalované neměly možnost vyjádřit se k žalobě. Vedlejší účastnice podala včasné odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Odvolací soud ve věci nařídil jednání a následně změnil usnesení okresního soudu tak, že vedlejší účastnici vyhověl a žalobu ve vztahu k ní částečně zamítl.

Stěžovatelka namítá, že pokud odvolací soud hodnotí důkazy odlišným způsobem než soud prvního stupně, je povinen provedené důkazy zopakovat. Pokud tak neučiní, jde o neoprávněný zásah do hodnocení důkazů prvostupňovým soudem. Stěžovatelka namítá, že pokud odvolací soud provede dokazování jiným způsobem, než uvedeným v § 129 odst. 1 občanského soudního řádu, nelze zjištění z takto provedených důkazů použít při rozhodování o otázkách zásadně významných pro právní posouzení věci. Dále stěžovatelka namítá, že jí nebyla poskytnuta lhůta k zajištění požadovaných důkazů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti zásadně nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žalobách z rušené držby; jedná se totiž o řízení, v němž se práva a povinnosti účastníků neupravují konečným způsobem. Z toho důvodu je podstatou přezkumu u žalob z rušené držby jen omezený test ústavnosti, ve kterém se Ústavní soud omezuje na posouzení, jestli mělo rozhodnutí o žalobě z rušené držby 1) zákonný podklad, 2) bylo vydáno příslušným orgánem a 3) není projevem svévole (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 4306/18). Ústavní soud neztrácí ze zřetele smysl žaloby z rušené držby, kterým je ochrana posledního stavu držby a její navrácení. Tedy ochrana faktického stavu, nikoli rozhodování o hmotných subjektivních právech.

Ústavní soud napadené usnesení přezkoumal a dospěl k závěru, že v rámci omezeného přezkumu ústavnosti obstojí. Rozhodnutí bylo vydáno příslušným orgánem a mělo zákonný podklad. Vedlejší účastnici byla žaloba k okresnímu soudu doručována až společně s usnesením okresního soudu a vedlejší účastnice tak neměla možnost se k ní vyjádřit (srov. požadavek rychlosti posesorního řízení podle § 177 odst. 1 o. s. ř.). Svá tvrzení tedy uplatnila až v odvolacím řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 601/23). Odvolací soud následně stěžovatelku (žalobkyni) pro neplnění povinnosti tvrzení a důkazní vyzval k doplnění tvrzení ohledně držby; k této výzvě je přitom třeba přistupovat opět v kontextu požadavku na rychlost posesorního řízení a skutečnost, že rozhodnutí v těchto věcech nepředstavují překážku věci rozhodnuté ve vztahu k petitorní žalobě (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2357/23). V usnesení, kterým žalobu vůči vedlejší účastnici odvolací soud zamítl, přitom srozumitelně vyložil, že stěžovatelka (žalobkyně) nedoplnila tvrzení, ze kterých dovozuje, že je držitelkou obchodního závodu a kanceláře, a uvedenou držbu ani neprokázala. Závěry odvolacího soudu přitom nevykazují znaky svévole.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.