I.ÚS 2103/18

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. května 2018, stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s ústavním pořádkem a byla jimi porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 ve spojení s čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel s ústavní stížností spojil i návrh na zrušení čl. V, bodu 6, části třetí, zákona č. 296/2017 Sb., kterým byl změněn zákon č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 5. března 2018 č. j. 22 C 141/2015-90 nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání, které stěžovatel podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne č. j. 51 Co 239/2017-61, kterým byla žaloba podaná stěžovatelem o náhradu škody zamítnuta.

Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 4. dubna 2018 č. j. 51 Co 113/2018-98 potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadená rozhodnutí považuje za svévolná a porušující zákaz libovůle v rozhodování orgánů veřejné moci, jakož i za porušující mezinárodní závazky České republiky, zejména v kontextu závěrů rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. února 2018 ve věci Ž. proti České republice (stížnost č. 10092/13 a dalších šest stížností stěžovatele), v němž evropský soud konstatoval, že časté uchylování se stěžovatele k soudnímu řízení nemůže nijak zdůvodnit omezení práva stěžovatele na přístup k soudu.

Městský soud ve svém rozhodnutí v posuzované věci dospěl částečně k odlišným skutkovým závěrům oproti soudu prvního stupně, když podle jeho názoru stěžovatel jakožto žalobce splňuje první předpoklad pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř., a sice nemajetnost, což je podle názoru stěžovatele logické, neboť se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, kde nemá reálnou možnost dosažení příjmů a kde pobírá 100 Kč tzv. sociálního kapesného. Stejně jako soud prvního stupně pak odvolací soud dospěl k závěru, že není splněna druhá podmínka pro osvobození od soudních poplatků, a sice skutečnost, že se nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

Stěžovatel touto ústavní stížností zejména brojí proti výkladu odvolacího soudu v odstavci 7 jeho rozhodnutí, týkající ho se předpokladu pro osvobození od soudních poplatků a spočívajícího v tom, že se nesmí jednat o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Odvolací soud stěžovatele označil za "notorického sudiče" a "kverulanta", který zcela zjevně zneužívá svého práva na přístup k soudu a zahájením řízení podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uspokojuje své "sudičské záliby".

Podle tvrzení stěžovatele, nebyla konstrukce "notorického sudiče", která byla předložena Evropskému soudu pro lidská práva ve stanovisku vlády České republiky ze dne 2. února 2016 ke stížnostem stěžovatele, a na kterou se odvolává městský soud, ze strany evropského soudu akceptována.

Stěžovatel má za to, že obecné soudy mu nemohou odepřít svým postupem přístup k soudu s pouhým konstatováním, že žadatel o toto osvobození podal dříve jiné návrhy na zahájení řízení (jiné žaloby), z čehož dovozují zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (aniž by tím hodnotily skutkové a právní okolnosti věci samotné). Proto postupovaly v jeho věci v rozporu s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, a tedy v rozporu s mezinárodními závazky České republiky podle čl. 1 odst. 2 Ústavy, čímž stěžovateli odepřely přístup k soudu, který měl projednat jeho nárok uplatněný v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Obecné soudy tak postupovaly v rozporu s principem rovnosti podle čl. 1 věty první a čl. 3 odst. 1 Listiny.

Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu s tím, že si je vědom toho, že napadená usnesení jsou formálně ryze procesní, avšak materiálně jimi bylo rozhodnuto nejen o návrhu na osvobození od soudních poplatků, ale i o samé žalobě, neboť rozhodnutí o ní fakticky prejudikovaly.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala, po jejím doplnění, veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatele o údajném porušení jeho základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je především nucen konstatovat, že o obdobných návrzích téhož stěžovatele, které se týkají nepřiznání osvobození od soudních poplatků, resp. zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů, rozhodoval již v řadě případů (k tomu např. usnesení ze dne 9. ledna 2018 sp. zn. III. ÚS 4086/17, ze dne 21. listopadu 2017 sp. zn. I. ÚS 3507/17, ze dne 10. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 988/17, ze dne 17. října 2017 sp. zn. I. ÚS 2899/17, ze dne 15. května 2018 sp. zn. III. ÚS 1069/18 a ze dne 15. května 2018 sp. zn. IV. ÚS 924/18 a řada dalších). Závěry v nich uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

Podle § 138 o. s. ř., může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V nyní projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť se podle jejich názoru, mimo jiné, jednalo právě o zjevně bezúspěšné uplatňování práva.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2006 sp. zn. IV. ÚS 541/05 (N 216/43 SbNU 405)].

Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou (ne)naplnění podmínek ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry v tomto směru logicky zdůvodnily. Ústavní soud je toho názoru, že hodnocení provedené obecnými soudy je i z tohoto hlediska možno považovat za přiléhavé a ústavně konformní. V této souvislosti je rovněž třeba podotknout, že byla-li důvodem pro zamítnutí stěžovatelova návrhu na osvobození od soudních poplatků skutečnost, že se z jeho strany jednalo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, postrádá argumentace ohledně nesprávnosti (resp. neúplnosti) skutkových zjištění, vážících se k jeho osobním a majetkovým poměrům, na významu.

Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

K porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení § 18 odst. 1, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel neměl na mysli výše uvedenou procesní nerovnost, nýbrž "nerovnost" při právním posouzení jeho věci. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Za výše uvedených okolností nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, neboť na posuzovanou věc nedopadají.

Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž návrh na zrušení ustanovení čl. V, bodu 6, části třetí, zákona č. 296/2017 Sb., neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti [k tomu srov. např. usnesení ze dne 3. října 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].