I.ÚS 2112/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2112/21 ze dne 22. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti RNDr. Ludmily Olšákové, zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2021 č. j. 25 Cdo 3550/2019-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019 č. j. 22 Co 35/2019-86, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 8. 2018 č. j. 37 C 170/2017-59 a s ní spojeném návrhu na zrušení ustanovení § 106 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a § 56 písm. a) a b) zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a čl. 4, čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Spolu s ústavní stížností podává stěžovatelka i návrh na zrušení ustanovení § 106 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce") a § 56 písm. a) a b) zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen "zákon o zdravotních službách"). Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatelka domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 2 proti žalované Dopravní zdravotnictví, a.s., ochrany osobnosti ve formě omluvy. Důvodem bylo, že žalovaná vyžadovala po stěžovatelce podstoupení vyšetření, která nebyla potřebná pro posouzení její zdravotní způsobilosti pro práci IT analytičky, ani pro ochranu jiných osob. Žalovaná proto podle stěžovatelky zasáhla do jejího práva na nedotknutelnost osobnosti a soukromí a do práva na svobodný a informovaný souhlas. Zároveň stěžovatelka navrhla přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatelky na omluvu a uvedl, že stěžovatelka byla vyzvána k lékařské prohlídce, písemně jí bylo zodpovězeno, jak bude prohlídka vypadat, stěžovatelka se dostavila k prohlídce a podstoupila ji. Vyslovila tak konkludentní souhlas s touto prohlídkou. Podle soudu je irelevantní, co bylo motivem stěžovatelky. Sdělení ze strany žalované, že v případě neprovedení prohlídky jí nelze vystavit posudek o zdravotní způsobilosti, nelze považovat za nátlak. Provedenou prohlídkou nebylo zasaženo do práva žalobkyně na její nedotknutelnost a do práva na svobodný a informovaný souhlas, a proto nebylo zasaženo její právo na ochranu osobnosti. Soud prvního stupně zamítl i návrh stěžovatelky na přerušení řízení, když dospěl k závěru, že uváděná ustanovení zákonů nejsou v rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Rozhodnutí odůvodnil tím, že samotným požadavkem na podstoupení vyšetření, za který stěžovatelka požaduje omluvu, nemohlo být zasaženo do žádné složky osobnosti. Dále pak zdůraznil, že stěžovatelka se k preventivní prohlídce dostavila a bez odporu ji podstoupila. Její vnitřní motivace, kterou byla podle ní obava ze ztráty zaměstnání, nemá právní význam. Odvolací soud zamítl i návrh stěžovatelky na přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Podle jeho závěru odvolací soud založil své rozhodnutí mimo jiné na závěru, že pouhou výzvou k dostavení se k prohlídce nemohlo být zasaženo do stěžovatelčiných osobnostních práv a již jen z tohoto důvodu shledal žalobu nedůvodnou. Tento právní závěr však nebyl stěžovatelkou napaden. V poměrech stěžovatelky se tak nemůže projevit případná nesprávnost právního posouzení dovolacích důvodů, které stěžovatelka dovolacímu soudu předložila a dovolání proto odmítl pro nepřípustnost. Ani Nejvyšší soud neshledal důvod pro přerušení řízení. Stěžovatelka uvádí, že provést preventivní lékařské vyšetření lze pouze na základě svobodného a informovaného souhlasu. Mají-li být omezení daného práva přípustná, musí být stanovena zákonem a musí být nezbytná v demokratické společnosti k ochraně nějakého veřejného zájmu nebo k ochraně zájmů ostatních. V dané věci stěžovatelka namítá, že její souhlas s prohlídkou nebyl dán svobodně a informovaně. Stěžovatelka nevyjádřila souhlas ani konkludentně. Daným úkonům se podrobila jen z důvodu, aby jí byl vystaven posudek o zdravotní způsobilosti a nebyl ukončen její pracovní poměr. Její souhlas tedy nebyl svobodný. Důvodné pochybnosti lze mít i o naplnění kritéria informovanosti. Stěžovatelka dala před provedením prohlídky najevo, že chce podstoupit pouze nezbytná vyšetření, šlo spíše o nedobrovolné svolení z pozice slabší strany. Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud postupoval formalisticky, pokud dovodil, že pouhým požadavkem na podstoupení vyšetření nemohlo být zasaženo do žádné složky osobnosti stěžovatelky. Přitom však bylo zřejmé, že omluva směřuje i na samotné provedení vyšetření. Protože stěžovatelka nenapadla tento závěr odvolacího soudu dovoláním, Nejvyšší soud došel k závěru, že o dovolání není třeba meritorně rozhodovat, neboť by jí to nemohlo přinést úspěch v řízení. To však podle stěžovatelky není důvodem pro odmítnutí dovolání a zamítnutí návrhu na přerušení řízení. Městskému soudu v Praze dále stěžovatelka vytýká, že se v odůvodnění rozhodnutí zabýval pouze ustanovením § 587 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,o. z."), když na daný případ šlo podle stěžovatelky aplikovat odstavec druhý tohoto ustanovení, popř. § 588 o. z. Soudy se ve svých rozhodnutích nezabývaly nezbytností a přiměřeností zásahu do práva na svobodný a informovaný souhlas a nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí. Odůvodnění rozhodnutí soudů tedy nejsou podle stěžovatelky dostatečná. Stěžovatelka dále namítá, že právní úprava obsažená v zákoníku práce a v zákoně o zdravotních službách v určitých případech nepřiměřeně a bezdůvodně zasahuje do práva zaměstnanců na svobodný a informovaný souhlas a do práva na ochranu nedotknutelnosti jejich osoby a soukromí. Pokud má být omezení základního práva upraveno pouze zákonem, je nezbytné, aby i rozsah tohoto omezení byl vymezen zákonem. Legitimní cíl by byl naplněn pouze tehdy, pokud by periodické pracovnělékařské prohlídky směřovaly nejen k formálnímu provedení určitých vyhláškou stanovených vyšetření, ale k reálnému zjištění pracovního prostředí, podmínek vykonávané práce a posouzení rizik, které z toho pro zaměstnance vyplývají. Do pracovnělékařské prohlídky lze zahrnout pouze ta vyšetření, která mají souvislost s výkonem konkrétně posuzované práce. Právní úpravu, která ukládá povinnost podrobovat se pracovnělékařským prohlídkám u bezrizikové činnosti, kterou neohrožuje jiné osoby a z povahy věci ani sebe, považuje stěžovatelka za protiústavní. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění rozhodnutí jasně uvedly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že prohlídkou stěžovatelky nebylo zasaženo do jejího práva na nedotknutelnost a práva na svobodný a informovaný souhlas. Žalobkyně byla předem řádně informována, jak bude prohlídka probíhat. Tím, že se dostavila k prohlídce, zúčastnila se jí a spolupracovala s lékařkou, vyslovila konkludentně souhlas s touto prohlídkou. Tu mohla kdykoliv odepřít. Sdělení informace, že v případě neprovedení prohlídky nelze vystavit posudek o zdravotn