I.ÚS 2231/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2231/23 ze dne 6. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, sídlem Sadová 2446, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 3 Tdo 327/2023-188, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 9 To 291/2022-133 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 8. září 2022 č. j. 1 T 113/2022-106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil ve dnech 14. 5. 2022, 22. 5. 2022 a 16. 6. 2022 ve skutkové větě podrobně popsanými krádežemi zboží na plochách prodejen Kaufland a TESCO, a to přesto, že trestním příkazem okresního soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 1 Tm 6/2021 - 236, který nabyl právní moci dne 17. 8. 2021, byl uznán vinným mimo jiné přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, ze kterého k datu 22. 6. 2022 vykonal pouze 126 hodin. Za to byl podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu současně byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Tesco Stores ČR, a. s., škodu ve výši 619,60 Kč. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatele znovu uznal vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, přičemž ve skutkové větě původně uvedený trestní příkaz okresního soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 1 Tm 6/2021-236, který podmiňoval právní kvalifikaci podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, nahradil rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 10. 2009 č. j. 2 T 1/2009-391, který nabyl právní moci dne 19. 1. 2010 (v rozsudku je chybně uveden rok 2020), jímž byl stěžovatel uznán vinným mimo jiné trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, který vykonal dne 24. 12. 2019. Podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Tesco Stores ČR, a. s., škodu ve výši 619,60 Kč. 4. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud mimo jiné zdůraznil, že ač o výroku o vině a o použité právní kvalifikaci nebyly žádné pochybnosti, z formálních důvodů zrušil i tento výrok, čímž stěžovatel nebyl nijak poškozen, neboť výše uvedený trest obecně prospěšných prací ke dni 11. 10. 2022 vykonal. Poukázal na to, že toliko zpřesnil odkaz na rozhodnutí zakládající zpětnost ve vztahu k posouzení trestnosti protiprávního jednání stěžovatele (rozhodnutí okresního soudu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. 2 T 1/2009, kterým byl stěžovatel odsouzen za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, přičemž uložený trest vykonal dne 24. 12. 2019). 5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Po přezkoumání věci zdůraznil, že případy, kdy odvolací soud nemůže sám uznat obviněného vinným, upravuje § 259 odst. 5 trestního řádu, a že v dané věci o žádnou z tam uvedených situací nejde. Konstatoval rovněž, že existuje-li vedle původně uvedeného rozhodnutí i další rozhodnutí, které je způsobilé založit právní kvalifikaci jednání pachatele podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, pak okolnost, že odvolací soud původně uvedené rozhodnutí nahradí rozhodnutím jiným, v žádném směru nemění postavení obviněného, a to bez ohledu na okolnosti, které soud k takovému postupu vedly. K otázce, zda "takovým činem" ve smyslu § 205 odst. 2 trestního zákoníku může být i trestný čin loupeže, Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 29. 1. 2013 sp. zn. 8 Tdo 1311/2012 (publikovaný pod č. 63/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - část trestní). II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně, totožně jako v dovolání proti rozsudku krajského soudu, namítá, že krajský soud za stavu, kdy rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil, nemohl znovu rozhodnout o jeho vině. Má za to, že ve chvíli, kdy vykonal trest obecně prospěšných prací uložený mu rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 1 Tm 6/2021 - 236, nebylo možné pohlížet na něj jako na vinného trestným činem podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, neboť se osvědčil. Jelikož škoda v uvedené věci nedosáhla výše nikoliv nepatrné, je přesvědčen, že nebylo možné ho odsoudit ani podle § 205 odst. 1 trestního zákoníku. Dále uvádí, že krajský soud ve skutkové větě nahradil odkaz na původně uvedený trestní příkaz okresního soudu odkazem na rozsudek okresního soudu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. 2 T 1/2009, kde byl odsouzen za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona. Je přesvědčen, že formulace "byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán" použitá ve skutkové podstatě podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku míří k opakování trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 trestního zákoníku. "Takovým činem" podle něj nemůže být loupež s tím, že podstata trestného činu loupeže (na rozdíl od krádeže) nespočívá v úmyslu přisvojit si cizí věc, ale ve znaku použití násilí, či výhrůžky násilím za účelem si přisvojení cizí věci. Krajský soud podle stěžovatele svým postupem porušil zásadu zákazu extenzivního výkladu v jeho neprospěch a zásadu nullum crimen sine lege. Je toho mínění, že ani při rozšiřujícím výkladu není přípustná analogie k tíži pachatele, jde-li o rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti. K tomu poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se extenzivního výkladu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku okresního soudu. Toto rozhodnutí bylo již zrušeno shora označeným rozsudkem krajského soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavníh