I.ÚS 2237/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2237/11 ze dne 13. 5. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky České pojišťovny, a. s., se sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, IČ: 45272956, zastoupené Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, č. j. 23 Cdo 1204/2009-755, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2008, č. j. 39 Co 88/2008-698, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 10. 2007, č. j. 14 C 68/2001-644, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obvodní soud pro Prahu 2 (v pořadí čtvrtým) rozsudkem ze dne 12. 10. 2007, č. j. 14 C 68/2001-644, rozhodl, že žalobu s návrhem na zaplacení celkové částky jistiny 125.273.250 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení, zamítl (výrok I.) a žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) uložil zaplatit žalované THEMOS, s. r. o. (dále jen žalovaná“) na nákladech řízení částku 1.486.356,30 Kč (výrok II.) Předmětem řízení byl nárok na úplatu za postoupení práv a povinností nájemce ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 12. 1992, uzavřené mezi HELIOS PRAHA, a. s. (dále jen „Helios“), jako postupitelem a stěžovatelkou jako postupníkem, a to proti žalované jako dlužníkovi. Původní smlouva o nájmu nebytových prostor byla uzavřena dne 5. 5. 1992 mezi Římskou unií řádu sv. Voršily – komunita Praha jako vlastníkem a pronajímatelem (dále jen „pronajímatel“) a Helios jako nájemcem za účasti Národního divadla Praha jako vedlejšího účastníka k nebytovým prostorám v domě č. p. X v Praze, k.ú. Nové Město (dále jen „nebytové prostory“ a „smlouva o nájmu nebytových prostor“). Smlouvu o nájmu nebytových prostor posoudil obvodní soud jako neplatnou pro absenci předchozího souhlasu Obvodního úřadu Praha 1 podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), jakož i pro neurčitost (nedostatečné vymezení) předmětu a účelu nájmu (zvláště specifikace nebytových prostor). Obvodní soud posoudil jako neplatnou rovněž smlouvu ze dne 24. 7. 1992 o postoupení práv z nájemní smlouvy uzavřenou mezi Helios jako postupitelem a žalovanou jako postupníkem, a to pro obcházení institutu podnájmu, institutu záměny účastníka, jakož i účelnosti smlouvy, plynoucí z toho, že byla uzavřena již po dvou měsících trvání nájmu, dohodnutého mezi pronajímatelem a nájemcem Helios na dobu minimálně několika desítek let, avšak s podnikatelským záměrem nájemce Helios lukrativní prostory dál úplatně pronajímat. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2008, č. j. 39 Co 88/2008-698, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (odstavec prvý), ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil jen co do výše 1.562.556,30 Kč, jinak jej potvrdil (odstavec druhý) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 483.794,50 Kč (odstavec třetí). Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění a věc též v zásadě správně posoudil po stránce právní; dále uvedl, že sice ve smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 5. 1992 je v čl. II. uveden účel nájmu, avšak jen zcela vágně a dokonce podmíněně a je tak v rozporu s požadavkem náležitostí právního úkonu, předpokládaným občanským zákoníkem. Jde o neplatnost absolutní ex lege a ex tunc. Další důvod neplatnosti smlouvy vyplývá z § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ve spojení s § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 50/1976 Sb.“), neboť nebytové prostory lze pronajmout toliko k účelům, k nimž byly stavebně určeny. Z rozhodnutí o kolaudaci ze dne 5. 10. 1983 předmětné budovy přitom plyne, že jde o novostavbu restaurační budovy, obsahující provozy hostinské činnosti a nikoliv o budovu administrativní. Pokud tak účel nájmu, byť nedostatečně specifikovaný, měl sloužit administrativním a kancelářským pracím, provozování obchodu a služeb (zřejmě jiných než hostinských) a ke skladovacím účelům, byl tento účel v rozporu s tehdy vydaným kolaudačním rozhodnutím, přičemž nebylo prokázáno a ani stranami tvrzeno, že by došlo k rekolaudaci nebytových prostor. Jako důvod neplatnosti odvolací soud připomněl (obdobně jako soud prvního stupně) nedostatek předchozího souhlasu příslušného orgánu (obvodního úřadu), který ze zákona způsobuje neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor (§ 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.). Bylo prokázáno, že rozhodnutí Obvodní rady v Praze 1 Obvodního úřadu v Praze 1 z 5. 5. 1992, vydané k žádosti Helios, nabylo právní moci dne 13. 5. 1992 a zjevně tak nesplňuje zákonný požadavek předchozího souhlasu národního výboru pro provozování obchodu a služeb. Další rozhodnutí ze dne 5. 5. 1992, vydané k žádosti Římské unie řádu sv. Voršily, nabylo právní moci dne 5. 5. 1992 a dalo by se tak chápat jako vyhovující zákonnému požadavku předchozího souhlasu, avšak v tomto rozhodnutí byl udělen souhlas s provozem restauračního prostoru v prvním a druhém patře budovy č. p. X. Patro a podlaží však není totožné, a pokud je ve smlouvě o nájmu nebytových prostor v čl. II. zvažována možnost užití prvého a druhého nadzemního podlaží pro restaurační provoz, tak ani k tomuto rozhodnutí přihlížet nelze, neboť se se situováním restauračního provozu ve smlouvě míjí. Nad rámec uvedeného odvolací soud poukázal na to, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 5. 1992 ve svém čl. VIII. odst. 2 předpokládá postoupení práva nájmu výlučně na dceřinou společnost Helios; v řízení však nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že by žalovaná tuto podmínku splňovala. Odvolací soud se již nezabýval platností smlouvy o postoupení práv a povinností nájemce Helios z nájemní smlouvy ze dne 1. 12. 1992, jíž měla být práva věřitele Helios. postoupena na stěžovatelku, neboť vycházel ze zásady nemo plus iuris transferre potest quam ipse habet. Všechny akcesorické smlouvy, vycházející z původní nájemní smlouvy ze dne 5. 5. 1992, jsou tedy bez dalšího neplatné. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2011, č. j. 23 Cdo 1204/2009-755, dovolání odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360 Kč (výroková část II.). Nejvyšší soud uvedl, že způsobilým dovolacím důvodem je v souzené věci pouze nesprávné právní posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., na který také stěžovatelka výslovně odkázala, nikoliv již jiné vady řízení jí namítané (nepřezkoumatelnost atd.), které nemají povahu zásadních procesních otázek. Dovolací soud - po posouzení rozhodných skutkových zjištění (závěrů) učiněných v předchozím průběhu řízení na základě konkrétně uvedených důkazů - v první řadě poukázal na ty závěry odvolacího soudu, které nejsou správné. Konkrétně dovodil, že byl dán (předběžný) souhlas příslušného správního orgánu s uzavřením předmětné nájemní smlouvy ze dne 5. 5. 1992 (tj. ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.); stejně tak není správný závěr odvolacího soudu, že k udělenému souhlasu s uzavřením nájemní smlouvy nelze přihlížet vzhledem k rozdílnému označení „patro“ a „podlaží“ v rozhodnutí a v nájemní smlouvě, neboť lze bez větších obtíží identifikovat, o které prostory se jedná (např. z kolaudačního rozhodnutí a účelu užívání apod.). Neshledal správným ani závěr odvolacího soudu, že v nájemní smlouvě není dostatečně vymezen účel užívání. Dovolací soud však v dalším poukázal na skutková zjištění z rozhodnutí o kolaudaci ze dne 5. 10. 1980 (Poznámka: správně 1983), z nichž plyne, že předmětné nebytové prostory měly sloužit k provozu hostinské činnosti a nikoliv jako prostory administrativní, popř. skladovací, jak byl mj. účel a užívání vymezen v nájemní smlouvě. K rekolaudaci předmětných prostor nedošlo. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na to, že pokud za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že je tím dán důvod neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 5. 1992, pak je z tohoto posléze uvedeného důvodu tento jeho závěr správný, neboť z § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. ve spojení s § 85 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb. lze jednoznačně dovodit, že nebytové prostory lze pronajmout pouze k účelům, k nimž byly stavebně určeny. Z uvedeného proto vyplývá, že v důsledku neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 5. 1992, nemohlo dojít ani k převodu práv a povinností nájemce Helios z uvedené smlouvy na žalovaného dle smlouvy ze dne 24. 7. 1992 a dále ani k postoupení pohledávek z této smlouvy vyplývajících na základě smlouvy ze dne 1. 12. 1992 uzavřené mezi společností Helios, jako postupitelem a stěžovatelkou, jako postupníkem. Nejvyšší soud ke stěžovatelčině námitce - že pokud „možnost alternativního využití nebytových prostor mohla být považována za odporující