I.ÚS 2248/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2248/22 ze dne 30. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Stolárové, zastoupené JUDr. Volodymyrem Schwarzem, advokátem, sídlem U Staré pošty 744, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2022 č. j. 33 Cdo 1696/2022-245, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Romana Váci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 20. 4. 2021 č. j. 5 C 308/2020-104 Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), nahradil projev vůle vedlejšího účastníka jako žalovaného uzavřít se stěžovatelkou jako žalobkyní a také prodávající kupní smlouvu ohledně ideální poloviny pozemků p. č. X1 a p. č. X2, jehož součástí je stavba č. p. X3 v k. ú. Košíře, obec Praha, za kupní cenu ve výši 2 200 000 Kč, a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 27 760 Kč. Stěžovatelka se uvedeného nároku domáhala z titulu svého předkupního práva spoluvlastnice ideální poloviny nemovitosti, které mělo být porušeno prodejem sporné části nemovitosti jejím synovcem Jiřím Kačerovským vedlejšímu účastníkovi kupní smlouvou ze dne 16. 12. 2019. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali oba účastníci odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 2. 2022 č. j. 20 Co 324/2021-189 byl rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé změněn tak, že se žaloba s žádostí, aby soud nahradil projev vůle vedlejšího účastníka k uzavření kupní smlouvy se stěžovatelkou ohledně pozemku p. č. X1 a p. č. X2, jehož součástí je stavba č. p. X3 v k. ú. Košíře, zamítá (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 140 032,50 Kč. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako vadné odmítnuto, neboť dovolání postrádá vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud dodal, že o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3, věta první o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, neboť závěr Nejvyššího soudu o absenci náležitostí dovolání podle § 237 o. s. ř., nebyl správný. Stěžovatelka poukazuje na to, že v dovolání, mimo jiné, "označila jako dovolací důvod, že posuzovaná otázka v rámci rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena". 6. Stěžovatelka poukazuje na to, že z dovolání implicitně vyplývá, že vymezuje posuzovanou otázku následovně: ,,Zda je naplněna dikce zákona na učinění nabídky předkupního práva podle § 1124 občanského zákoníku, pokud povinný z předkupního práva sice odešle doporučeně poštou nabídku na využití předkupního práva předkupníkovi, avšak ten si zásilku nepřevezme a dopis se vrátí zpět povinnému z předkupního práva, přestože povinný z předkupního práva zároveň věděl o tom, že předkupník má zájem odkoupit od povinného z předkupního práva jeho podíl na nemovité věci a domáhal se tohoto práva v rámci jiného běžícího řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví." Stěžovatelka tvrdí, že podmínky pro vymezení dovolacího důvodu byly alespoň v rozsahu, že posuzovaná otázka nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešena, naplněny. 7. Stěžovatelka v dovolání namítala, že z pouhého nedoručení dopisu s návrhem na využití předkupního práva nemohli v jejím konkrétním případě povinný z předkupního práva ani vedlejší účastník dospět k závěru, že stěžovatelka nemá zájem předmětné nemovité věci koupit a nevyužít svého předkupního práva, a tím naplnit dikci a podmínky § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Stěžovatelka v dovolání poukazovala rovněž na to, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný. 8. Stěžovatelka je přesvědčena, že v dovolání uvedla právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a dále vyložila, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení městským soudem. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu však bylo stěžovatelce znemožněno vyčerpat mimořádný opravný prostředek, a věc, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, projednat. Tímto bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu a práva vlastnit majetek. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že výše vymezená otázka k posouzení svým významem se může týkat a mít dopad na více obdobných případů, a přesahuje tak její vlastní zájmy v souladu s § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 9. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že v dovolání napadala i nákladový výrok rozsudku městského soudu a namítala, že došlo k výpočtu nákladů řízení podle nesprávného ustanovení advokátního tarifu. V dovolání v souladu s § 237 o. s. ř., poukazovala na rozdílnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a na to, že by otázka výpočtu nákladů řízení měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak, než podle rozhodovací praxe. Nejvyšší soud se však odmítl předmětnými námitkami stěžovatelky zabývat a nesprávně věc posoudil tak, že nebyly naplněny předpoklady § 237 o. s. ř., čímž zasáhl do jejího práva na soudní ochranu a práva vlastnit majetek. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 13. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve přiléhavě vyložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N