Ústavní soud I.ÚS 2279/24

Posuzovanou ústavní stížností podanou dne 13. 8. 2024 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pravidla, že není trestu bez zákona, podle čl. 39 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít přeměnou ochranného opatření v podobě ochranného léčení sexuologického, vykonávaného v ústavní formě, na zabezpečovací detenci. Stěžovatel zároveň navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 72 T 157/2004-110 ze dne 23. 7. 2004 uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění ve stadiu pokusu, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Zároveň bylo stěžovateli uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Po čase byla ústavní forma ochranného léčení přeměněna na formu ambulantní, nicméně usnesením okresního soudu č. j. 72 T 517/2004-340 ze dne 20. 2. 2021 byla ambulantní forma opět změněna na formu ústavní.

Napadeným usnesením okresní soud k návrhu primářky Psychiatrické nemocnice v Brně změnil ochranné léčení sexuologické na zabezpečovací detenci. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatele (podané prostřednictvím advokáta) proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítl jako nepřípustné.

Jak Nejvyšší soud uvedl, § 265a odst. 2 trestního řádu obsahuje taxativní výčet rozhodnutí, která je možné považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání. Rozhodnutí o přeměně ochranného léčení v tomto výčtu chybí. Takové rozhodnutí nelze považovat ani za usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření podle § 265a odst. 2 písm. e) trestního řádu, jelikož je rozdíl mezi rozhodnutím o uložení ochranného opatření a rozhodnutím o prodlužování a změně forem ochranného opatření.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud s dovoláním vůbec nevypořádal, ačkoli jím stěžovatel napadal rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo jiné ochranné opatření, než jaké mu bylo uloženo rozsudkem okresního soudu č. j. 72 T 157/2004-110. Dále se stěžovatel věnuje napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů, přičemž namítá, že vzhledem k § 62 zákona č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, nebyla změna ochranného léčení na zabezpečovací detenci v jeho případě možná.

Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti podána po lhůtě pro její podání zákonem stanovené.

Napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno 8. 7. 2024, ústavní stížnost je tedy v této části včasná. Námitky stěžovatele proti tomuto usnesení se nicméně omezují na jedinou větu, v níž stěžovatel konstatuje, že dovoláním napadené rozhodnutí je rozhodnutím, jímž mu bylo uloženo ochranné opatření. S takto stroze pojatou námitkou stěžovatel nemůže být úspěšný, a to tím spíše za situace, kdy se totožnou otázkou zabýval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 256/24 ze dne 22. 5. 2024, v němž konstatoval, že odmítnutí dovolání proti rozhodnutí o změně ochranného opatření jako nepřípustného nepředstavuje porušení základních práv dovolatele. Argumentace stěžovatele v podobě jedné věty, podle níž mu bylo nyní uloženo nové ochranné opatření, nedává I. senátu ani prostor pro zvážení postupu podle § 23 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud tak pro stručnost na odůvodnění citovaného nálezu odkazuje, přičemž na tomto místě lze jen pouze poznamenat, že výklad podústavního práva - včetně posouzení podmínek přípustnosti dovolání - náleží Nejvyššímu soudu a Ústavní soud do této jeho činnosti zásadně nezasahuje. Výklad Nejvyššího soudu nadto odpovídá nejen textu zákona, ale i jeho ustálené judikatuře; to, že došlo ke změně formy ochranného opatření, neznamená, že bylo stěžovateli ochranné opatření nově uloženo.

Za situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako ze zákona nepřípustné, nevztahuje se na stěžovatele § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (viz již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 256/24 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3929/18 ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3216/21 ze dne 21. 12. 2021 či sp. zn. I. ÚS 3951/14 ze dne 2. 4. 2015).

To znamená, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesením soudů nižších stupňů počala běžet již doručením usnesení krajského soudu, k němuž došlo dne 6. 3. 2024. Ústavní stížnost byla advokátem stěžovatele podána dne 13. 8. 2024, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Pouze pro úplnost - neboť stěžovatel sám nic takového ani nenamítá - lze dodat, že nedošlo např. ani k chybnému poučení stěžovatele o možnosti podat dovolání (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3929/18 ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 1862/19 ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1353/19 ze dne 7. 5. 2019 či sp. zn. II. ÚS 441/18 ze dne 19. 2. 2018). Za této situace - a s přihlédnutím k textu zákona a existující judikatuře - byla procesní cesta stěžovatele k ochraně jeho práv dostatečně srozumitelná. V krajním případě, pokud by si stěžovatel ať už z jakéhokoli důvodu skutečně nebyl jistý tím, jaký postup má zvolit, mohl nadto podat ústavní stížnost souběžně s dovoláním (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2799/24 ze dne 25. 1. 2024).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním jako podanou po lhůtě k tomu zákonem stanovené odmítl. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nemohl ani vyhovět návrhu stěžovatele, aby náklady jeho zastoupení zaplatil stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).