I.ÚS 228/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 228/18 ze dne 25. 9. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E. T., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Filipem Cimickým, advokátem, sídlem Hornokrčská 707/7, Praha 4, R. D., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2 a I. Z., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 7 Tdo 1329/2017-130, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2017 sp. zn. 10 To 3/2017 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2016 sp. zn. 41 T 10/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní soud obdržel ve výroku uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. V případě předmětných ústavních stížností Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé samostatnými podáními napadli shodná rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 10/2015. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil usnesením ze dne 30. 1. 2018 ke společnému řízení. Ve výroku přitom konstatoval, že "ústavní stížnosti vedené dosud pod sp. zn. I. ÚS 228/18, sp. zn. III. ÚS 232/18 a sp. zn. II. ÚS 280/18 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 228/18". 2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016 sp. zn. 41 T 10/2015 byl stěžovatel E. T. v bodech I., III., IV. uznán vinným organizátorstvím zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, dále v bodě I. v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě IV. v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, v bodě II. pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokusem přečinu porušování domovní svobody podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a v bodě VII. přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku. 3. Stěžovatel R. D. byl týmž rozsudkem v bodech I., II., III., IV. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku dílem dokonaným (v bodech I., III., IV.) a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě II.) v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným (v bodech I., III., IV.), dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě II.), dále v bodě I. v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě IV. v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a v bodě V. přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku. 4. Stěžovatel I. Z. byl uznán vinným v bodech I., II., IV. zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku dílem dokonaným (v bodech I., IV.) a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě II.) v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod II.), dále v bodě I. v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě IV. v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let a osm měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku. 5. Rozsáhlá trestná činnost stěžovatelů spočívala, stručně shrnuto, především v tom, že opakovaně, po vzájemné dohodě a rozdělení rolí, převlečeni za příslušníky policie, používali padělané příkazy k domovní prohlídce a pohrůžku, že v případě odporu poškozených mohou použít donucovací prostředky, aby se dostali do jejich obydlí a tam následně odcizili movité věci. V jednom případě přistoupili k fyzickému násilí a kromě této poškozené ještě v dalším případě způsobili poškozeným těžkou újmu na zdraví. 6. Stěžovatel E. T. v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že soudy nepřihlédly řádně k tomu, že byl po celou dobu trestné činnosti v kontaktu s policejními orgány, kterým průběžně poskytoval informace o ostatních pachatelích. Dále namítl, že fyzické napadení poškozené D. S. bylo pouze excesem ze spolupachatelství, neboť v tu dobu byl ve vozidle, a jelikož násilné jednání nebylo obviněnými plánováno, nemohl ani předpokládat, že k němu dojde. K duševním útrapám poškozené uvedl, že se jednalo o exces ostatních spoluobviněných, za což nemůže nést odpovědnost. Zdůraznil, že úmyslem obviněných bylo podvodné jednání za účelem získání majetkového prospěchu, nikoli překonání odporu poškozených a nebyl tak prokázán úmysl spáchat trestný čin loupeže, neboť tento se musí vztahovat k násilnému jednání. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu použít násilí, což vyplývá i z výpovědi obviněného A. D. Poukázal na judikaturu, podle které se takové jednání posuzuje jako trestné činy porušování domovní svobody a krádež. 7. Stěžovatel R. D. v odůvodnění ústavní stížnosti zejména namítal nedostatky v provedení rekognice - svědkyně D. S. prý popsala pachatele jinak, než vypadá stěžovatel, jenž poukázal také na údajné nesrovnalosti při popisu jednotlivých osob, které se měly účastnit loupeží. Soudy se podle stěžovatele dostatečně nezabývaly jeho argumentací a návrhy a v tomto směru považuje jejich rozhodnutí za projev libovůle. Stěžovatel rovněž namítal, že v době mezi vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně a projednáním odvolání nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 15/2015, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody na dvacet let. Přesto odvolací soud nezohlednil tuto skutečnost při posuzování trestu v nyní projednávané věci. Stěžovatel dále uvedl, že jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin loupeže, ačkoli veškeré útoky byly provedeny nenásilně, kromě excesu v případě poškozené D. S. Podle obviněného nebyla užitá výhrůžka způsobilá naplnit znak trestného činu loupeže, spočívající v pohrůžce bezprostředního násilí. Zdůraznil, že záměrem obviněných bylo vystupovat tak, aby násilí nemuselo být použito, jednalo se pouze o lest, což je nenásilná forma zásahu k překonání odporu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. 7 Tdo 285/2012, kde byla posuzována prý podobná situace, mělo být jednání obviněných i v nyní projednávané věci kvalifikováno jen jako přečin porušování domovní svobody. 8. Stěžovatel I. Z. zejména uvedl, že skutková zjištění soudů jsou v extrém