I.ÚS 2309/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2309/22 ze dne 13. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. Janem Bučkem, advokátem, sídlem Vítězslava Nezvala 604, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2022 č. j. 10 As 135/2022-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 1. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 135/2022 se podává, že stěžovatelka dne 21. 4. 2022 podala kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2022 č. j. 22 A 25/2021-36, aniž byla zastoupena advokátem. Nejvyšší správní soud jí proto vyzval k doložení právního zastoupení v určené 15denní lhůtě. Tu následně k návrhu stěžovatelky prodloužil do dne 20. 6. 2022, protože požádala o určení advokáta Českou advokátní komoru (dále jen "ČAK"). 2. ČAK rozhodnutím ze dne 7. 6. 2022 č. j. 10.01-000291/22-002 rozhodla, že se advokát stěžovatelce pro řízení o kasační stížnosti neurčuje. Podle ČAK stěžovatelka 1) nepředložila rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce podle § 35 odst. 10 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, 2) uvedla, ale nedoložila jména dvou advokátů, kteří odmítli poskytnout požadovanou právní službu, a 3) neuvedla nic o rodinných a majetkových poměrech. Dne 17. 6. 2022 stěžovatelka podala proti uvedenému rozhodnutí ČAK žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") evidovanou pod sp. zn. 10 A 56/2022. Téhož dne stěžovatelka znovu požádala Nejvyšší správní soud o prodloužení lhůty ke splnění podmínek řízení o kasační stížnosti, a to do doby než městský soud rozhodne o její žalobě. 3. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty ke splnění podmínek řízení a kasační stížnost odmítl pro nesplnění podmínek řízení ve stanovené lhůtě [§ 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 105 odst. 2 a § 120 s. ř. s.]. Neexistují již omluvitelné důvody pro opakované prodloužení lhůty. Neplynou ani z rozhodnutí ČAK, která stěžovatelce neurčila advokáta jen pro formální nedostatky žádosti. Stěžovatelka měla "téměř dva měsíce", aby dodatečně splnila podmínky řízení o kasační stížnosti spočívající v povinnosti zastoupení advokátem. II. Argumentace stěžovatelky 1. Stěžovatelka nesouhlasí s neprodloužením lhůty k dodatečnému splnění podmínek řízení a odmítnutím kasační stížnosti. Učinila konkrétní kroky předpokládané zákonem k realizaci ústavně zaručeného práva na právní pomoc a podle poučení orgánu veřejné moci podala žalobu k soudu. ČAK rozhodla o neurčení advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby, přestože stěžovatelka nežádala o její bezplatné poskytnutí. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud měl s rozhodnutím o kasační stížnosti vyčkat do doby, než bude postaveno najisto, zda ČAK rozhodla podle zákona. To platí tím spíše, projednává-li Ústavní soud pod sp. zn. Pl. ÚS 44/21 návrh na zrušení části § 18c odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "jehož příjmové a majetkové poměry to odůvodňují" (směřující proti určování advokáta pouze nemajetným). Sám Ústavní soud v řízení o jiné ústavní stížnosti stěžovatelky (pod sp. zn. II. ÚS 911/22) obdobně prodloužil lhůtu k odstranění vad návrhu do doby, než městský soud rozhodne o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí ČAK o neurčení advokáta pro dané řízení. Podle stěžovatelky podání žaloby představuje objektivní omluvitelný důvod k prodloužení lhůty k dodatečnému splnění podmínek řízení o kasační stížnosti. Opačný výklad odporuje jejím ústavně zaručeným právům a svobodám. III. Vyjádření účastníka řízení 2. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu správnímu soudu a Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, kterému náleželo postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti. 3. Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí s tím, jak stěžovatelka interpretuje důvody rozhodnutí ČAK. Žádost nebyla úspěšná jednak proto, že stěžovatelka nedoložila údaje o majetkových poměrech, a jednak neprokázala, že splňuje předpoklady pro určení advokáta v řízení o kasační stížnosti (§ 18 odst. 2 zákona o advokacii). Souvislost ústavní stížnosti stěžovatelky a souběžně probíhajícího řízení sp. zn. Pl. ÚS 44/21 u Ústavního soudu je náhodná. Rozhodnutí v této věci sice může mít vliv na rozhodnutí městského soudu o žalobě stěžovatelky, avšak pro řízení o kasační stížnosti v nyní posuzované věci (o obnově stavebního řízení) jde o problém příliš odlehlý. V nyní posuzované věci stěžovatelka nesplnila běžnou procesní povinnost, která platí pro všechny účastníky řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud vyšel stěžovatelce vstříc a poskytl jí lhůtu k dodatečnému splnění podmínek řízení v násobně delší době, než je běžné. Stěžovatelka ostatně měla možnost požádat o ustanovení advokáta i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud považuje za správné vyčkat na rozhodnutí ČAK o žádosti o určení advokáta. Vyčkávat na rozhodnutí správního soudu o žalobě proti němu je již nepřiměřené. Správní žaloba není řádným ani mimořádným opravným prostředkem proti správnímu rozhodnutí. Ad absurdum by pak bylo legitimní vyčkat na rozhodnutí o následné kasační stížnosti či ústavní stížnosti. Nic nebrání stěžovatelce žalobu podat. Taková skutečnost však nemůže Nejvyššímu správnímu soudu bránit, aby v rozumném čase samostatně posoudil splnění podmínek řízení. 4. Krajský úřad Moravskoslezského kraje se ve stanovené lhůtě a ani po jejím uplynutí k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že byl poučen, že za takové situace bude Ústavní soud vycházet z toho, že se postavení vedlejšího účastníka vzdává, nebylo s ním v posuzované věci nadále jednáno. 5. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření Nejvyššího správního soudu stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka využila této možnosti a v replice uvedla, že Nejvyšší správní soud pomíjí specifika řízení o určení advokáta u ČAK, které je jednoinstanční. Správní žaloba je proto bezprostřední opravný prostředek proti rozhodnutí v takové věci (o kterém byla stěžovatelka poučena), a stěžovatelka proto trvá na tom, že jde o omluvitelný důvod pro prodloužení lhůty k dodatečnému splnění podmínek řízení. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zje