I.ÚS 2395/22

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 90 EXE 11199/2021 se podává, že stěžovatelka, narozená v roce 1998, podala v roce 2019 trestní oznámení na neznámého pachatele pro zneužití svých osobních údajů třetí osobou. Pachatel se v trestním řízení doznal. Řízení o žalobě proti stěžovatelce vedené okresním soudem pod sp. zn. 40 C 66/2020 bylo z téhož důvodu zastaveno; okresní soud zjistil, že stěžovatelka nebyla účastnicí smlouvy, o kterou žalobce svůj nárok opíral. Uvedená řízení nejsou předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti.

V roce 2020 se vedlejší účastnice návrhem domáhala u okresního soudu po stěžovatelce vrácení prostředků z údajně poskytnutého úvěru v roce 2018. Okresní soud elektronickým platebním rozkazem ze dne 23. 11. 2020 č. j. EPR 300837/2020-6 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 29 299,80 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 553,91 Kč a dalším příslušenstvím a 10 610 Kč jako náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka proti elektronickému platebnímu rozkazu nepodala odpor. Okresní soud následně dne 24. 5. 2021 pověřil soudní exekutorku k vymožení povinnosti stěžovatelky podle uvedeného elektronického platebního rozkazu.

Stěžovatelka se poté jako povinná domáhala zastavení exekuce pro rozpor exekučního titulu se zákonem s odkazem na § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Tvrdila, že vymáhaná povinnost je důsledkem zneužití jejích osobních údajů. Nikdy nepodepsala žádnou smlouvu s vedlejší účastnicí. Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 (N 44/93 SbNU 119), podle kterého je soud za určitých okolností oprávněn přezkoumat exekuční titul i v exekučním řízení. Okresní soud návrh zamítl napadeným usnesením. Zdůraznil, že oprávnění soudu přezkoumat v exekučním řízení exekuční titul je i podle judikatury Ústavního soudu výjimečným institutem. Výjimečné okolnosti však okresní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatelka o zneužití osobních údajů věděla již v roce 2019. Nic jí nebránilo uplatnit svá práva v nalézacím řízení zahájeném v roce 2020, jak ostatně učinila v jiném řízení u okresního soudu (viz shora).

Stěžovatelka v následném odvolání proti napadenému usnesení okresního soudu dále odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 1486/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nelze si představit více "zjevně nespravedlivou" věc; někdo zneužil osobní údaje stěžovatelky, je o tom vedeno trestní řízení a stěžovatelka musí hradit dluh ze smlouvy, kterou neuzavřela. Dále stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastnice porušila své předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení okresního soudu. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka měla možnost uvést dané námitky v nalézacím řízení, v němž však zůstala pasivní. Elektronický platební rozkaz jí byl řádně doručen. Exekuce proto sama nemůže být v rozporu s dobrými mravy ani principy právního státu. Tytéž závěry se uplatní i co do námitky porušení předsmluvní povinnosti vedlejší účastnicí.

Stěžovatelka tvrdí, že exekuce v její věci měla být zastavena jako odporující dobrým mravům a principům právního státu, protože vymáhaná povinnost je důsledkem trestného činu proti stěžovatelce. S vedlejší účastnicí neuzavřela žádnou smlouvu a neobdržela od ní žádné finanční prostředky. K tomu odkazuje na nálezy sp. zn. II. ÚS 3194/18 a sp. zn. I. ÚS 1486/20. Obecné soudy se s uvedeným nevypořádaly. Dále stěžovatelka tvrdí, že exekuční titul je nezákonný, protože úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro nesplnění povinnosti vedlejší účastnice ověřit před jejím uzavřením úvěruschopnost spotřebitele [srov. nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 334)]. Konečně stěžovatelka zdůrazňuje, že je studentkou a pobírá invalidní důchod, protože jí byla diagnostikována lehká mentální retardace s panickými stavy, záchvaty úzkosti, ADHD a další psychologické problémy trvalého rázu bez možnosti zlepšení medikací. Přesto jí soudy neposkytly žádnou ochranu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Těžištěm argumentace stěžovatelky je tvrzení, že obecné soudy nezastavily exekuci, přestože k tomu byly povinny podle ústavně konformního výkladu § 268 odst. písm. h) o. s. ř. provedeného v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18 a sp. zn. I. ÚS 1486/20. Stěžovatelce lze přisvědčit, že z uvedených nálezů, jakož i dalších tam odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v situacích, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl v rozporu s principy právního státu. Pro Ústavní soud je proto v prvé řadě rozhodné, že napadená rozhodnutí nejsou založena na negaci uvedených závěrů vyplývajících z judikatury Ústavního soudu. Z napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy se soustředily na zjištění, zda exekuce ve věci stěžovatelky odporuje dobrým mravům či principům právního státu.

Ústavní soud v bodě 55 nálezu zdůraznil, že při hodnocení důvodnosti zastavení exekuce podle uvedeného ustanovení je třeba vážit širokou škálu subjektivních i objektivních okolností relevantních pro zastavení exekuce. Takové okolnosti mohou vyplývat zejména z následujícího: 1) charakter hmotněprávního jednání účastníků (typicky jde např. o trestnou činnost, která vedla k získání exekučního titulu; zjevně nemravné jednání apod.); 2) procesní vývoj dané věci jak ve fázi nalézacího řízení, tak ve fázi řádných a mimořádných opravných prostředků (např. aktivita povinného v soudním řízení; procesní postup nalézacího soudu či šikanózní aktivita oprávněného); 3) postavení oprávněného a povinného (určitý aspekt může např. představovat výkon profesionální podnikatelské činnosti či naopak vystupování v pozici spotřebitele); 4) objektivní dopady zastavení výkonu rozhodnutí do sféry oprávněného a povinného; 5) události nezávislé na vůli účastníků řízení (kupříkladu zdravotní postižení, tragédie v rodině apod.); a 6) míra, kterou oprávněný a povinný "přispěli" k existenci jiného důvodu pro zastavení exekuce.

Ústavní soud po prostudování spisu okresního soudu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy v napadených rozhodnutích důvodnost zastavení exekuce hodnotily náležitě. Jejich úvahy nejsou svévolné, nelze jim upřít racionálně-logický základ, jsou náležitě odůvodněny. Ústavní soud neshledal, že napadená rozhodnutí mají "nespravedlivé" důsledky, a to z následujících důvodů.

Jde-li 1) o charakter hmotněprávního jednání účastníků, je zřejmé, že trestné činnosti se nedopustila vedlejší účastnice, či osoba, jejíž jednání jí může být přičitatelné, nýbrž třetí osoba. Jde-li 2) o procesní vývoj, stěžovatelce nebyl upřen procesní prostor v nalézacím řízení přednést své stanovisko. Přestože o zneužití svých osobních údajů věděla a přestože jiné řízení bylo (pro ni úspěšně) zastaveno, v nalézacím řízení zůstala pasivní. Stěžovatelka ostatně neuvádí, co jí bránilo uplatnit svá práva již v nalézacím řízení. Nic dále nenasvědčuje tomu, že okresní soud v nalézacím řízení pochybil, či že vedlejší účastnice si počínala šikanózně.

Jde-li 3) o postavení oprávněného a povinného, je zřejmé, že vedlejší účastnice vystupuje v posuzovaném vztahu jako profesionál. Taková okolnost sama o sobě nesvědčí o tom, že exekuce odporuje dobrým mravům či principům právního státu. Svědčí však ve prospěch stěžovatelky. Obdobně jde-li 4) o objektivní dopady zastavení výkonu rozhodnutí do sféry vedlejší účastnice a stěžovatelky, lze přepokládat, že případné zastavení exekuce by se vedlejší účastnice jako obchodní společnosti - profesionální poskytovatelky úvěrů nedotklo tak citelně jako vymáhání povinnosti vůči stěžovatelce - fyzické osobě v relativně mladém věku (v době údajného uzavření smlouvy bylo stěžovatelce 20 let, tj. jde o věk blížící se věku nezletilého). Nelze však přehlédnout, že jde o částku tzv. bagatelní, která zásadně vede Ústavní soud ke zdrženlivosti s ohledem na intenzitu zásahu do majetkových pozic dané osoby [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Stěžovatelka nadto ani v předcházejících fázích řízení, ani v ústavní stížnosti nepředkládá žádné relevantní skutečnosti, ke kterým by nad rámec jejího věku bylo možné přihlédnout při hodnocení míry zásahu do jejich majetkových práv (k tomu viz i dále).

Jde-li 5) o události nezávislé na vůli účastníků řízení, je pravdou, že stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že je studentkou a zejména, že trpí klinicky diagnostikovanými psychickými obtížemi. Obecné soudy by v takové situaci byly povinny náležitě zvážit tuto okolnost. Protože uvedené stěžovatelku řadí do kategorie tzv. zvlášť zranitelných osob, šlo by o jednu z rozhodných okolností [srov. např. bod 22 nálezu ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. II. ÚS 1292/21 či v obecné rovině bod 41 nálezu ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1974/14 (N 61/76 SbNU 825)]. Z obsahu spisu se však podává, že stěžovatelka obdobná tvrzení předložila teprve v řízení o ústavní stížnosti, ač byla zastoupena advokátem již při podání návrhu na zastavení exekuce; v návrhu na zastavení exekuce, ani v následném odvolání proti napadenému usnesení okresního soudu se stěžovatelka o svém duševním stavu či obdobných okolnostech ani náznakem nezmínila.

Jakkoli proto nelze obecně pominout požadavek na zvlášť obezřetný výklad právních norem týkajících se osob s duševním postižením, nelze současně slevit ze základních zásad ovládajících soudní řízení, a to zejména, že je na účastnících řízení, aby (alespoň) v základních obrysech tvrdili skutečnosti, které považují za rozhodné, a dali tak obecným soudům možnost se s takovými skutečnostmi vypořádat. V nyní posuzované věci stěžovatelka v tomto směru byla pasivní, přestože již v řízení o zastavení exekuce odkazovala na nález sp. zn. I. ÚS 1486/20, který obsahuje podrobný návod, jaké skutečnosti jsou v posuzované situaci významné (sub 10). Stěží lze za této situace vyčítat obecným soudům, že se s duševním stavem stěžovatelky nevypořádaly. Odporovalo by rovněž zásadám řízení o ústavní stížnosti, přihlédl-li by Ústavní soud k uvedeným skutečnostem nyní [srov. doktrínu tzv. materiální nepřípustnosti a tzv. vnitřní subsidiarity ústavní stížnosti, viz např. nálezy ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565), ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 (N 249/83 SbNU 885) či bod 75 nálezu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 287/21].

Jde-li konečně 6) o míru, kterou oprávněný a povinný "přispěli" k existenci jiného důvodu pro zastavení exekuce, nelze jednoznačně určit, že vedlejší účastnice má zásadní podíl na zneužití osobních údajů stěžovatelky. Je zřejmé, že vedlejší účastnice by z takového stavu mohla mít prospěch za situace, byla-li by pravdivá tvrzení stěžovatelky, že úvěr čerpala jiná osoba. Šlo by však primárně o následek jednání třetí osoby. Lze proto uzavřít, že nelze popřít existenci dílčích okolností vypovídajících ve prospěch stěžovatelky. Okolnosti věci však ve svém celkovém souhrnu svědčí ve prospěch vedlejšího účastníka a trvání exekuce. Ústavní soud přitom považuje za rozhodnou procesní pasivitu stěžovatelky, a to jak v nalézacím řízení, tak následně v řízení o návrhu na zastavení exekuce, kdy nedala obecným soudům možnost vyjádřit se k (později přednesenému) tvrzení o svém duševním stavu (přestože byla po celou dobu zastoupena advokátem). Do popředí tak v nyní posuzované věci vystupuje zásada vigilantibus iura scripta sunt, tj. že právo přeje bdělým. Sama stěžovatelka se přitom ke své procesní pasivitě zejména v nalézacím řízení nijak nevyjadřuje, přestože je zřejmé, že i pro obecné soudy byla tato skutečnost ve shodě s rozhodovací praxí Ústavního soudu rozhodná. Lapidárně vyjádřeno, nebylo by naopak "fér" nyní za dané procesní situace exekuci ve věci stěžovatelky zastavit.

Sluší se dále poznamenat, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 1486/20 šlo o zastavení exekuce k vymožení pohledávky za tzv. regulační poplatek za pobyt nezletilé osoby s mentálním postižením v psychiatrické nemocnici. V nalézacím řízení byla tehdejší stěžovatelka omezena na svéprávnosti a její matka jako opatrovnice byla pasivní. Ani skutkově nelze shledat přímé paralely mezi věcí uvedenou a nyní posuzovanou. Konečně, z uvedených důvodů obecné soudy postupovaly ústavně konformně i tehdy, nepřihlédly-li v exekučním řízení k námitce stěžovatelky o porušení předsmluvních povinností vedlejší účastnice.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.