I.ÚS 2418/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2418/25 ze dne 26. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti J. K. L., zastoupené JUDr. Ladislavem Tichým, advokátem, sídlem Studentská 331/59, Poděbrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2025 č. j. 5 Tdo 202/2025-2073, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2024 č. j. 13 To 233/2024-1204 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. července 2024 č. j. 37 T 36/2023-1167, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Základem posuzovaného případu je odsouzení stěžovatelky za spáchání přečinu lichvy. 2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") a sám znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a uložil jí za to trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 24 měsíců. Stěžovatelce též uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 3 205 440 Kč. Daného přečinu se stěžovatelka dopustila zjednodušeně řečeno tím, že využila špatného psychického stavu poškozené, který se prohluboval v důsledku špatného zdravotního stavu jejího manžela, vyvolala v ní strach, že se o manžela nebude schopna sama postarat, a pomoc poškozené podmínila přepsáním rodinného domu poškozené na stěžovatelku za částku 350 000 Kč. Stěžovatelka se následně skutečně stala vlastnicí uvedeného domu. Poškozená však neobdržela sjednanou kupní cenu ani slíbenou pomoc. Stěžovatelka se odsuzujícímu rozsudku bránila dovoláním, Nejvyšší soud jej však napadeným usnesením odmítl. 3. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 4. Její námitky lze stručně shrnout do čtyř bodů. Zaprvé stěžovatelka uvádí, že jí byl odňat zákonný soudce, když krajský soud rozhodl, že je z projednávání věci vyloučena samosoudkyně okresního soudu. Stalo se tak podle ní nesprávně, neboť nebyly naplněny důvody ve smyslu § 30 odst. 1 trestního řádu. Konzultace se zkušenějšími kolegy je údajně v praxi běžná a nezakládá důvod k vyloučení. Zadruhé stěžovatelka zmiňuje, že odvolací soud přímo uvedl, jak hodnotit provedené důkazy a k jakým skutkovým zjištěním má okresní soud dospět. Okresní soud tak podle stěžovatelky rozhodl v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť vycházel z předem přijatého přesvědčení, že stěžovatelka trestnou činnost spáchala. Současně má stěžovatelka za to, že došlo k porušení principů dokazování, protože jakákoliv změna v osobě soudce musí vést k opakování důkazů. Zatřetí stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy překroutily rozhodné skutečnosti případu, v důsledku čehož došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními a k porušení povinnosti soudní rozhodnutí řádně zdůvodnit. Stěžovatelka též namítla porušení principu subsidiarity trestní represe. Začtvrté poukázala na nesoulad napadených trestních rozhodnutí s civilními rozsudky, které se týkaly týchž okolností. Civilní soudy totiž v souvislosti s kupní smlouvu na rodinný dům nedovodily porušení dobrých mravů ani zneužití tísně, rozrušenosti, rozumové slabosti, rozrušení či lehkovážnosti a odlišně hodnotily též znalecký posudek z odvětví psychologie týkající se poškozené. 5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny představuje významnou systémovou pojistku zaručující nezávislost a nestrannost soudů. Spočívá v tom, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování či svévole. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se vztahují ke způsobu určení soudce, který bude věc rozhodovat, ale zahrnují také zákaz odnětí věci takto určenému soudci. V konkrétní věci by tedy měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Ústavní garance se proto vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci rozhodovat, tak na stabilitu obsazení senátu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení [nález sp. zn. I. ÚS 1408/20 ze dne 18. 8. 2020 (N 165/101 SbNU 149), bod 18; nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105), bod 23]. Mezi oprávněné důvody změny v osobě rozhodujícího soudce obecně patří mimo jiné vyloučení soudce pro podjatost. Soudce může být vyloučen tehdy, jeví-li se objektivně (nestrannému pozorovateli), že jeho vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům by mohl dosahovat povahy a intenzity, která snižuje nebo dokonce znemožňuje jeho schopnost rozhodovat podle zákonem stanovené povinnosti nezávisle a nestranně [nález sp. zn. I. ÚS 629/20 ze dne 4. 8. 2020 (N 158/101 SbNU 105), bod 16]. 7. Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní posuzovaném případě nedošlo k porušení uvedených zásad. 8. Samosoudkyni, která původně ve věci rozhodovala v prvním stupni a stěžovatelku zprostila viny, krajský soud vyloučil na základě § 30 odst. 1 trestního řádu mimo jiné proto, že projevila v předcházejícím řízení svými vyjádřeními neschopnost sama ve věci rozhodnout. Nejvyšší soud tyto pochybnosti shrnul tak, že při odůvodnění zprošťujícího rozsudku mimo jiné uvedla, že "věc konzultovala s velmi moudrým a zkušeným kolegou, vůči kterému má určitou odbornou důvěru, a došli všichni k tomu, že ta situace je strašně těžká..." Nadto se samosoudkyně k velice konkrétně formulovaným námitkám poškozené odmítla vyjádřit ve svém rozhodnutí o námitce podjatosti vznesené poškozenou a odmítla označit osobu, s níž věc konzultovala, čímž pochybnosti o své schopnosti věc spravedlivě rozhodnout jen prohloubila. 9. Na základě výše citované judikatury Ústavního soudu je třeba dovodit, že konzultace případu se třetí osobou ze strany soudce představuje důvod pro vyloučení pro podjatost, pokud takový kontakt vyvolává objektivní pochybnosti o schopnosti soudce rozhodnout nestranně a nezávisle. V tomto ohledu hrají zásadní roli specifika každého případu. Ústavní soud se zde proto nevyjadřuje obecně k problematice konzultace soudců se třetími osobami, nýbrž ke konkrétnímu případu založenému na konkrétních skutkových okolnostech. Nejvyšší soud k dané otázce v nyní napadeném rozhodnutí uvedl, že jde o hraniční případ. Současně však přiznal relevanci výtkám poškozené, která v důsledku některých vyjádření soudkyně na její adresu zpochybňovala její nepodjatost a která z krajně nevhodného odůvodnění rozsudku s odkazem na názor jiné neoznačené osoby vznesla důvodné pochybnosti o tom, kdo ve věci vlastně rozhodoval. Nejvyšší soud dále uvedl (bod 38 napadeného rozhodnutí), že soudkyně "mohla celou věc ve svém vlastním rozhodnutí o námitce podjatosti vysvětlit, mohla uvést na pravou míru, jak ke svému rozsudku dospěla, že jde o její vlastní rozhodnutí, a nikoli o rozhodnutí jiné (konkrétně označené) osoby, se kterou věc jen v obecné rovině konzultovala a která ji například jen upozornila na relevantní judikaturu či názory obsažené v odborné literatuře, jež si soudkyně samostudiem ověřila. To však soudkyně neučinila, svá vyřčená slova dokonce v podstatě popřela a ani nechtěla označit osobu, o které sama při ústním odůvodnění rozsudku hovořila a která jí měla ve věci radit." Z vyjádření soudkyně totiž podle Nejvyššího soudu "nebylo vůbec patrno, zda jde o její vlastní názor a rozhodnutí, či zda jde o názor a rozhodnutí někoho jiného, jehož totožnost soudkyně navíc ani nechtěla prozradit." 10. Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě posouzení podjatosti soudkyně ze strany obecných soudů obstojí. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že vyloučení pro podjatost má představovat výjimečný institut, jehož aplikace musí být pečlivě odůvodněna. Tomu však v nynějším případě bylo učiněno zadost. Výše zmíněná vyjádření soudkyně skutečně jsou nestandardní a působí neprofesionálně. Závěr o tom, že její následná vyhýbavá a nekonkrétní reakce znásobila založené pochybnosti o její nezávislosti a nestrannosti, se pak nevymyká výše uvedeným ústavním standardům rozhodování o podjatosti plynoucích z čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto naznal, že nedošlo k porušení stěžovatelčina práva