I.ÚS 2420/15

Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 21. 4. 2015 č. j. 099 EX 2286/15-11, byla soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, podle § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), určena výše nákladů stěžovatele jako oprávněného částkou 484 Kč a Rolandu Gitterovi, jako povinnému byla uložena povinnost k jejich zaplacení. Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 16. 7. 2015 č. j. 28 EXE 1642/2014-24 zamítl námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 21. 4. 2015.

Proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. 7. 2015 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 21. 4. 2015 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 17. 6. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud oba akty zrušil. Současně navrhl zrušení § 14b odst. 2 advokátního tarifu. Namítal zásah do rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který spatřoval v tom, že sazba odměny byla stanovena podle § 14b odst. 2, a nikoli podle obecného ustanovení § 7 advokátního tarifu. Částka přiznaná v projednávané věci pak neodpovídá skutečně vynaloženým nákladům, přičemž však vzhledem k uvedenému ustanovení ani nemohla být přiznána náhrada v odpovídající výši.

Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů, resp. ostatních orgánů veřejné moci zasahuje pouze výjimečně a v případech, kdy tato je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. představuje závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nevymezil natolik závažné porušení práva, které by svojí intenzitou znamenalo porušení ústavně zaručených práv, a bylo tak způsobilé vyvolat ingerenci Ústavního soudu. Předmětem řízení je mimoto částka svojí výší nepatrná - jedná se o tzv. bagatelní věc, a již proto by vyhovění ústavní stížnosti bylo podmíněno zvlášť závažným zásahem do práv stěžovatele; o takový případ se zde v žádném případě nejedná.

Pokud by Ústavní soud za daných okolností ústavní stížnosti vyhověl, jeho postup by se příčil zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79).

Ústavní soud dodává, že totožnými či co do svého obsahu velmi obdobnými podáními různých stěžovatelů zastoupených týmž zástupcem, který zastupuje rovněž stěžovatele v nyní projednávané věci, se v poslední době opakovaně zabýval, přičemž ani v těchto věcech neshledal podmínky pro vyhovění ústavní stížnosti. Od závěrů těchto svých početných rozhodnutí nemá důvodu se odchylovat ani v nyní projednávané věci (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1567/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 1149/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1784/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 1417/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1562/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1537/15 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 1267/15).

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Současně byl vzhledem k výše uvedeným důvodům odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s písm. a) téhož ustanovení jako zjevně neopodstatněný návrh na zrušení § 14b odst. 2 advokátního tarifu, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti.