I.ÚS 2439/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2439/12 ze dne 20. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem se sídlem Havlíčkova 13, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 6 Tdo 212/2012-46, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2011 č. j. 5 To 98/2010-1414 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010 č. j. 40 T 16/2009-1165 a ústavních stížností stěžovatelů J. Š., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, 615 00 Brno a F. J. , zastoupeného Mgr. Romanem Šteffelem, advokátem se sídlem Dvořákova 13, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 6 Tdo 213/2012-41, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2011 č. j. 5 To 86/2011-1653 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2011 č. j. 40 T 16/2009-1522, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkový děj a obsah napadených rozhodnutí 1. Dne 27. 6. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele J. S. (evidována pod sp. zn. I. ÚS 2439/12), jíž se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Téhož dne Ústavní soud obdržel návrh na zahájení řízení od stěžovatele J. Š. (evidován pod sp. zn. IV. ÚS 2440/12) a dne 3. 7. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele F. J. (evidována pod sp. zn. III. ÚS 2509/12), proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. 2. Vzhledem k tomu, že se všechny stížnosti týkaly téhož trestního řízení, tedy jde o věci, které spolu skutkově souvisejí a jednotlivými stěžovateli (obviněnými, resp. odsouzenými) je namítán obdobný zásah do práva na spravedlivý proces, práva na lidskou svobodu a nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů veřejné moci v trestním řízení, rozhodlo dne 24. 7. 2012 plénum Ústavního soudu o spojení těchto ústavních stížností ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 2439/12. 3. Stěžovatelé S. a Š. napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí, jelikož jimi mělo být zasaženo do jejich ústavních základních práv garantovaných v čl. 2 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel J. má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho Listinou zaručené právo na spravedlivý proces a v důsledku toho i právo na zachování dobré pověsti a ochrany dobrého jména. 4. Skutek, kterého se stěžovatelé dle závěrů obecných soudů dopustili, spočívá v tom, že jako příslušníci Policie ČR zasahovali dne 4. 9. 2009 v bytě v Brně, kde se dle informací od operačního důstojníka Policie ČR nacházel pod vlivem drog agresivní občan Vietnamské socialistické republiky (dále jen "poškozený"). V průběhu zásahu dle zjištění soudů došlo ze strany stěžovatele S. a ze strany další odsouzené (která si v této věci ústavní stížnost nepodala) k fyzickému útoku na poškozeného, při čemž stěžovatelé Š. a J. celému zákroku pouze přihlíželi, aniž by jakkoliv zasáhli. Poškozenému nebyla poskytnuta včasná kvalifikovaná pomoc a na následky zranění zemřel. 5. Stěžovatel S. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") ze dne 31. 8. 2010 č. j. 40 T 16/2009-1165 shledán vinným spácháním trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu § 222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele ve smyslu § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Stěžovatelé Š. a J. byli stejným rozsudkem shledáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele ve smyslu § 158 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Proti rozsudku nalézacího soudu podali všichni stěžovatelé odvolání a státní zástupce podal odvolání v neprospěch do výroku o vině a trestu ve vztahu k stěžovateli S. a v neprospěch do výroku o trestu ve vztahu ke stěžovatelům Š. a J. 6. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 6. 4. 2011 č. j. 5 To 98/2010-1414 zrušil rozhodnutí nalézacího soudu v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele S. shledal vinným ze zločinu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a z přečinu zneužití pravomoci úřední osoby ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. K odlišné právní kvalifikaci odvolací soud dospěl úvahou, že nedošlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele S. a mezi způsobeným úmrtím poškozeného. Tento závěr vedl k trestní odpovědnosti stěžovatele S. za úmrtí poškozeného v nedbalostní formě, tudíž bylo možno jeho jednání podřadit pod kvalifikovanou skutkovou podstatu. Soud také odůvodnil, proč bylo užití pozdějšího trestního zákoníku pro pachatele příznivější. V souvislosti s dovozením odpovědnosti stěžovatele S. za úmrtí poškozeného rozhodl odvolací soud také o náhradě škody pozůstalým v adhézním řízení. Ve vztahu ke stěžovatelům Š. a J. odvolací soud věc vrátil soudu nalézacímu, jelikož došel k závěru, že trestní stíhání proti nim bylo vedeno z důvodu, že nezakročili jako příslušníci Policie ČR proti jednání stěžovatele S. a nebyla věnována pozornost jejich podílu na zjištěném účinku (úmrtí poškozeného), přestože z popisu skutku i z obsahu odvolání státního zástupce je zřejmé, že oba orgány tuto otázku vnímaly, ačkoliv se jí hlouběji nezabývaly. Proto bylo třeba považovat skutkovou větu rozhodnutí za nesprávnou. Odvolací soud měl za to, že nezabránění fyzickému útoku na poškozeného a neoznámení informací o jeho stavu a neposkytnutí pomoci je nutno považovat za jeden skutek, jelikož jde o kontinuální jednání v rámci zákroku policejní hlídky vůči poškozenému. Protože by mohlo v rámci těchto úvah dojít k přísnějšímu právnímu hodnocení skutku, vrátil věc nalézacímu soudu, aby respektoval práva na obhajobu obou stěžovatelů. 7. Stěžovatel S. napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 6 Tdo 212/2012-46 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. 8. Nalézací soud znovu projednal skutek stěžovatelů Š. a J. a svým rozsudkem ze dne 8. 6. 2011 č. j. 40 T 16/2009-1522 je shledal vinnými spácháním přečinu usmrcení z nedbalosti ve smyslu § 143 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku. Uvedl, že v daném případě není vázán zákazem reformationis in peius, jelikož státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatelů, čímž dostál zákonnému požadavku plynoucímu z ustanovení § 249 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Na případnou přísnější právní kvalifikaci byli stěžovatelé upozorněni v souladu s § 190 odst. 2 trestního řádu. Nalézací soud v souladu s názorem odvolacího soudu považoval předcházející dokazování za dostatečné a vyčerpávající. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že stěžovatelé Š. a J. porušili povinnosti plynoucí z jejich zaměstnání stanovené v ustanovení § 11 písm. b) a § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Policii ČR"), když neučinili opatření k zajištění lékařské péče a neoznámili skutečnosti týkající se zdravotního stavu poškozeného příslušným orgánům. Toto jejich jednání bylo článkem v příčinné souvislosti, která vedla k úmrtí poškozeného. S ohledem na výše uvedené bylo shledáno, že stěžovatelé Š. a J. spáchali přečin usmrcení ve stavu vědomé nedbalosti, když bez přiměřených okolností spoléhali na to, že k úmrtí poškozeného nedojde. Nalézací soud aplikoval pozdější právní úpravu, neboť ji shledal pro stěžovatele příznivější. Oba stěžovatelé napadli rozsudek odvoláním, ve kterém namítali porušení zákazu reformationis in peius, nepřiměřenost trestů a nesprávné hodnocení důkazů. 9. O jejich odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 10. 2011 č. j. 5 To 86/2011-1653 tak, že s výjimkou výroku o zařazení stěžovatelů do věznice s ostrahou a adhezního výroku, rozsudek nalézacího soudu potvrdil. K námitce porušení zákazu reformationis in peius uvedl v návaznosti na argumentaci nalézacího soudu, že byly naplněny podmínky ustanovení § 254 odst. 2 trestního řádu a vady vytýkané v odvolání podaném státním zástupcem do výroku o trestu v neprospěch stěžovatelů měly původ i v jiném výroku, který tedy mohl odvolací soud přezkoumat. Odvolací soud konstatoval, že chyba ve výroku o trestu zjevně vyplývá z chybných úvah nalézacího soudu ohledně výroku o vině. Odvolací soud se také vypořádal s otázkou totožnosti skutku a dalšími námitkami stěžovatelů. 10. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyšší