I.ÚS 2440/15

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo podle jejího názoru porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), zejména pak poukazuje na své právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a zákaz libovůle při rozhodování soudů.

Ústavní soud z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 tak, že byla žaloba stěžovatelky zamítnuta a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalovanému soudnímu exekutorovi náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze shodně jako soud prvostupňový dospěl k závěru, že žalovaný soudní exekutor JUDr. Jan Grosam porušil svou povinnost vyplývající pro něj jakožto exekutora z § 3 odst. 1 vyhlášky č. 329/2008 Sb. o centrální evidenci exekucí, protože opožděně zapsal do evidence exekucí údaje o vedení exekuce na dlužnici stěžovatelky. Pokud by v příčinné souvislosti s tímto porušením povinnosti vznikla stěžovatelce škoda, byl by žalovaný podle § 32 exekučního řádu povinen takovou škodu uhradit. Odvolací soud se však se soudem prvostupňovým neshoduje v naplnění dalšího základního předpokladu pro vznik práva na náhradu škody, a to existence samotné škody. Za skutečnou škodu by bylo možno považovat pouze samotnou částku úvěru poskytnutého dlužnici a vynaložené náklady na právní zastoupení žalobkyně v rozhodčím řízení (tj. celkem 21.520 Kč, z nichž zůstalo po částečném zpětvzetí žaloby předmětem řízení již jen 12.411,82 Kč), nikoli smluvní pokuty a poplatky sjednané pro případ neplnění závazků dlužnice. Odvolací soud tedy na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelce škoda nevznikla, neboť z pohledávky za dlužnicí z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ve výši 10.000 Kč a z titulu neuhrazených nákladů rozhodčího řízení ve výši 11.520 Kč, zůstalo po částečném zpětvzetí žaloby předmětem řízení již jen zaplacení částky 12.411,82 Kč, pohledávka je přihlášena v insolvenčním řízení, dlužnice schválené oddlužení řádně plní a stěžovatelce uhradila již částku 13.546,91, Kč, přičemž očekávaná míra uspokojení věřitelů se průběžně zvyšuje. Nejde tedy zjevně o nevymahatelnou pohledávku ve smyslu stěžovatelkou citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 948/2007 ze dne 11. 3. 2009. Žaloba stěžovatelky tedy byla zamítnuta proto, že jí nevznikla žádná škoda.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces, protože jí žalovaný exekutor nesplnil svou povinnost stanovenou mu citovaným právní předpisem. Městský soud v Praze nesprávně zhodnotil provedené důkazy a následně rozhodl v rozporu s právními předpisy. Kromě tohoto nesprávného právního posouzení věci má celá věc i ústavní rámec. Podle názoru stěžovatele totiž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť v odůvodnění napadených rozsudků shledává závažné porušení jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces. Jedná se o právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a zákaz libovůle při rozhodování soudů. Dále se stěžovatelka domnívá, že napadené rozhodnutí odporuje principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, který tvoří samotný základ konceptu právního státu.

Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Stěžovatelka používá stejné argumenty, které již uplatnila před obecnými soudy, s nimiž se krajský soud dostatečně vypořádal. V jeho argumentaci Ústavní soud nespatřuje žádné zásadní excesy či arbitrárnost, správnost právních závěrů z pohledu podústavního práva nepřísluší Ústavnímu soudu hodnotit.

Protože v posuzovaném případě nedosahují stěžovatelčiny námitky ústavněprávního rozměru, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.