I.ÚS 25/18

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. ledna 2018 a doplněné podáním ze dne 18. ledna 2018, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadeným rozhodnutím porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 9. února 2016 č. j. 7 C 497/2009-540 zamítl žalobu pro zmatečnost, podanou stěžovatelem proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. května 2013 č. j. 7 C 497/2009-397 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2014 č. j. 18 Co 463/2013-475 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. října 2016 č. j. 18 Co 259/2016-565 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. rozhodnutí směnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 600 Kč a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením, napadeným ústavní stížností, odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolání nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že podané dovolání nemělo vady, pro které by muselo být odmítnuto, dovolací soud chybně zaměnil přípustnost dovolání s jeho důvodností, proto mělo být meritorně projednáno. Podle tvrzení stěžovatele, nemůže být dovolatel "sankcionován" odmítnutím pro vady pouze za odlišný právní názor, nýbrž skutečně za nesplnění v zákoně zcela jasné a srozumitelně formulované povinnosti. V této souvislosti stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu a tvrdil, že mu byl odepřen přístup k soudu.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci dovolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního.

Ústavní soud rovněž připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání a Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze.

Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.