I.ÚS 2509/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2509/23 ze dne 24. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Břetislava Rašky, zastoupeného Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 1356, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 77/2023-79 ze dne 21. 6. 2023, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Ivy Šobáňové, zastoupené Mgr. Karlem Neubauerem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 841, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 1. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí panuje spor o to, zda je stěžovatel oprávněn k přístupu ke své nemovitosti využívat komunikaci vedoucí přes pozemek vedlejší účastnice. Stěžovatel podal proti vedlejší účastnici žalobu; domáhal se, aby soud uložil vedlejší účastnici povinnost zdržet se rušení držby stěžovatele spočívající v právu chůze a jízdy jakýmikoliv vozidly přes tam specifikované pozemky, a aby uvedla v předešlý stav nerušený průchod a průjezd jakýmikoliv vozidly přes tyto pozemky. 2. Okresní soud ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 9 C 14/2023-26 ze dne 8. 2. 2023 žalobě stěžovatele vyhověl (výroky I a II), uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 6 356 Kč (výrok III) a uložil stěžovateli zaplatit České republice částku 2 000 Kč (výrok IV). Okresní soud zjistil, že vedlejší účastnice vystavěla na přístupové cestě dne 20. 12. 2022 uzamykatelnou bránu, o čemž se stěžovatel dozvěděl téhož dne, žalobu podal dne 27. 1. 2023, tedy v šestitýdenní subjektivní lhůtě podle § 1008 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatel prokázal, že on i jeho předchůdci po několik let bez omezení využívali pro příchod a příjezd ke svým pozemkům spornou přístupovou cestu, aniž by jim v tom bylo bráněno. Zamezila-li vedlejší účastnice stěžovateli užívat přístupovou cestu (v části nacházející se na jejích pozemcích), ruší tím jeho držbu ve smyslu § 178 o. s. ř. 3. K odvolání vedlejší účastnice změnil Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") usnesení okresního soudu ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se žaloba stěžovatele zamítá (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 9 217 Kč (výrok III). Odvolací soud dospěl k závěru, že lhůta pro podání žaloby běžela již od prvního projevu vedlejší účastnice, jímž dala najevo, že si průjezd a průchod stěžovatele přes své pozemky nepřeje. Průjezdu a průchodu stěžovatele aktivně bránila od roku 2021 a nejpozději od umístnění zákazové cedule v témže roce. V červenci 2022 byl konflikt dokonce řešen městskou policií. Proto je žaloba stěžovatele podaná na začátku roku 2023 opožděná. II. Argumentace stěžovatele 4. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje skutkové i procesní okolnosti věci. Porušení práva na řádný proces spatřuje v tom, že odvolací soud postupoval svévolně, dovodil-li počátek běhu lhůty pro podání žaloby od okamžiku, o kterém se stěžovatel ani vedlejší účastnice v průběhu nezmínili. Rozhodnutí je proto překvapivé a nepředvídatelné, navíc obsahuje závěry, které nejsou vůbec odůvodněny (např. že do držby práva lze zasáhnout i zákazovou cedulí) a které jsou vnitřně rozporné. Odvolací soud uzavřel, že lhůta uplynula, přestože neurčil žádný konkrétní okamžik, od něhož měla začít běžet. Napadené rozhodnutí je rovněž vnitřně rozporné co do nákladových výroků - odvolací soud výrokem I změnil usnesení nalézacího soudu ve výrocích I a II, nezměnil však výrok III, jímž nalézací soud uložil povinnost vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady řízení před okresním soudem. Podle stěžovatele vedle sebe nemohou obstát výroky II a III usnesení odvolacího soudu a je sporné, zda výrok III usnesení nalézacího soudu platí, nebyl-li změněn ani zrušen. 6. Porušení práva na ochranu vlastnictví dovozuje stěžovatel z toho, že napadeným rozhodnutím přišel o možnost vykonávat své vlastnické právo k nemovitostem, k nimž má v důsledku jednání vedlejší účastnice zamezen příjezd i přístup, což má pro něj zásadní následky. 7. Stěžovatel spolu s ústavní stížností navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Tvrdí, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že přístupová cesta byla stěžovatelem i dalšími osobami nerušeně užívána desítky let. V případě odložení vykonatelnosti by tak pokračoval stav, který zde byl minimálně posledních 70 let a který i sama vedlejší účastnice od roku 1998 (kdy se stala vlastnicí dotčených pozemků) bez výhrad akceptovala. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Vyjádření k ústavní stížnosti 9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníka řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 10. Odvolací soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou; z odůvodnění jeho rozhodnutí dostatečně vyplývá, proč nebylo návrhu stěžovatele vyhověno. Odvolací soud setrvává na svém názoru, že do pokojného stavu lze zasáhnout i překážkou, kterou lze překonat, či jen zákazovou cedulí. Vedlejší účastnice dávala dlouhodobě a jednoznačně najevo, že si nepřeje průjezd a průchod přes svůj pozemek, a na porušování ze strany stěžovatele reagovala tak, že zesilovala překážky a zábrany. Jednání vedlejší účastnice bylo kontinuální a nelze je rozdělit na jednotlivé zásahy, navíc od července 2022 se již o pokojné držbě nedá hovořit vůbec. Stěžovatel tedy měl dostatečný prostor si zajistit jiný přístup ke své nemovitosti. Rozhodnutí nemohlo být pro stěžovatele překvapivé, neboť mu muselo být zřejmé, že se odvolací soud bude zabývat stěžejní odvolací námitkou vedlejší účastnice, že je žaloba opožděná. 11. Vedlejší účastnice navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Celé řízení proběhlo řádně a rozhodnutí nemohlo být s ohledem na obsah odvolání vedlejší účastnice pro stěžovatele překvapivé. Skutečnost, že předchůdci stěžovatele se nepostarali o pohodlnější připojení svých pozemku k pozemní komunikaci a motorové vozidlo nepoužívali, mu nedává právo jezdit s vozidlem po pozemku svého souseda. Stěžovatel má přístup ke svým nemovitostem z ulice Na Výšině, a dále nezpevněnou cestou. Stěžovatel rovněž nevyvinul žádné úsilí, aby se s vedlejší účastnici pokusil přijatelně dohodnout; navíc jeho tvrzení ohledně důvodu využívání jejího pozemku jsou protichůdná. Nečiní ani žádné pokusy o trvalý přístup ke svým pozemkům. Vyhověním návrhu na odklad vykonatelnosti by nastala nejistota, zda má být nastolen stav jako by tu rušící výrok odvolacího soudu byl či nebyl a zda tedy má či nemá vedlejší účastnice konat či nekonat podle usnesení okresního soudu. Obdobně u výroku III napadeného usnesení by nastala nejistota, zda má vedlejší účastnice již uhrazené náklady řízení vracet. Navíc příslušný silniční úřad na návrh stěžovatele rozhodl tak, že vedlejší účastnice je povinna zdržet se bránění v obecném užívání komunikace, která se nachází na jejím pozemku. 12. Stěžovatel ve své replice k vyjádření odvolacího soudu uvádí, že ten opírá své rozhodnutí o tvrzenou neoprávněnost držby (stěžovatel měl vědět, že vedlejší účastnice nesouhlasí s výkonem držby práva), přestože se tato otázka v řízení o ochraně držby neposuzuje. Tvrzení vedlejší účastnice nejsou relevantní, neboť se týkají pouze sporného charakteru komunikace či toho, jaké právo a na základě čeho je má stěžovatel držet. V řízení ovšem bylo prokázáno, že stěžovatel danou cestu využívá a že vedlejší účastnice mu v jejímu užívání brání, což jediné je pro posouzení věci významné. Ve zbytku odkazuje na obsah ústavní stížnosti. V. Vlastní posouzení Ústavního soudu 13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 14. Na přezkum rozhodnutí vzešlých z řízení o žalobě z rušené držby podle § 176 o. s. ř. lze vztáhnout závěry týkající se posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 4306/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 93/94 SbNU 179)]. Ústavní soud proto zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do pr