Ústavní soud I.ÚS 2536/23

Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Lounech (dále jen "nalézací soud") domáhal z důvodu odvolání daru pro nevděk proti vedlejší účastnici určení, že je výlučným vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a uložil mu povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 309 867,30 Kč (výrok II). K odvolání stěžovatele proti výroku II rozsudku nalézacího soudu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") tento výrok změnil ústavní stížností napadeným usnesením tak, že výše nákladů řízení činí 306 963,30 Kč; ve zbytku jej potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 6 134,70 Kč (výrok II).

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; namítá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel konkrétně namítá, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací o možnosti moderace náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. Soudy obou stupňů totiž dospěly k závěru, že i jednání vedlejší účastnice v některých aspektech nebylo zcela vhodné či slušné; proto byla aplikace citovaného ustanovení na místě. Dále se obecné soudy nevypořádaly s namítanou nepoužitelností předloženého znaleckého posudku stanovujícího cenu předmětných nemovitostí, z něhož obecné soudy při určování výše odměny advokáta vyšly. Stěžovatel s tímto znaleckým posudkem nesouhlasí, jsou v něm oceněny nemovité věci jako celek, ale stěžovatel se domáhal vrácení daru pouze k pozemku. Stěžovatel dále namítá, že platnost posudku ke dni vyhlášení rozsudku byla cca dva roky; jeho platnost přitom končí vždy při změně cenových předpisů.

Dříve než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel napadá obě rozhodnutí v celém rozsahu, přestože proti meritornímu výroku I rozsudku nalézacího soudu, jímž byla jeho žaloba zamítnuta, nepodal odvolání. Stěžovatel tedy nevyčerpal opravné prostředky řádným způsobem, a proto je ústavní stížnost v této části nepřípustná ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu.

Ve zbývající části byla ústavní stížnost podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není nepřípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. V tomto rozsahu je však ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení, ačkoli může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak plyne rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)].

Již tak omezená šíře přezkumu se ještě umenšuje tam, kde podstata porušení ústavně zaručených základních práv či svobod je spatřována v (ne)uplatnění některého z mimořádných institutů, jakým je například moderační nákladové právo soudu podle § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2306/20 ze dne 2. 3. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V takových případech musí být intenzita zásahu základních práv či svobod účastníka řízení mimořádně vysoká, např. musí jít o zjevně netolerovatelný případ svévole či libovůle [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)], zejména postupují-li soudy tak, že své závěry nezdůvodní vůbec (pouhým formálním odkazem na dané ustanovení) či je zdůvodní nedostatečně (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1895/22 ze dne 6. 9. 2022) - o takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde.

Odvolací soud srozumitelně v bodu 8 svého usnesení vyložil, že neshledal žádné důvody pro postup podle § 150 o. s. ř. V průběhu řízení se neobjevila žádná skutečnost, která by nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici odůvodňovala. Nalézací soud připustil, že k napětí mezi účastníky přispěla rovněž vedlejší účastnice, avšak dospěl k závěru, že podmínky pro vrácení daru v daném případě nebyly naplněny; nákladový výrok přitom musí korespondovat s výrokem ve věci samé. V uvedeném závěru neshledává Ústavní soud žádné kvalifikované vady ve smyslu jeho ustálené judikatury, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.

Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, že obecné soudy vyšly při určování odměny advokáta z ceny podle znaleckého posudku, jde o polemiku vedenou v rovině podústavního práva, která ústavněprávní roviny nedosahuje. Odvolací soud se použitelností předmětného znaleckého posudku řádně zabýval a vypořádal se při tom i s námitkou, že znalecký posudek stanovuje cenu nemovitých věcí jako celku (viz body 9 až 12 usnesení odvolacího soudu). Napadená rozhodnutí jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž je nepřesný odhad ceny nemovitosti šetrnější, než když soud na určení ceny zcela rezignuje [srov. přiměřeně nález sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017 (N 230/87 SbNU 763)].

Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.