Ústavní soud I.ÚS 2622/21

Stěžovatelka byla vedlejší účastnicí žalována o zaplacení 14 405 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé neoprávněným odběrem elektrické energie. Rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 235 C 46/2016-208 ze dne 28. 3. 2019 byla žaloba zamítnuta pro promlčení žalovaného nároku a stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále tak označován) uvedený rozsudek k odvolání vedlejší účastnice napadeným rozsudkem změnil a uložil stěžovatelce zaplatit 14 405 Kč s příslušenstvím a 3 000 Kč na nákladech řízení obou stupňů.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, posoudily rozhodné otázky odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Stěžovatelčina věc se přitom nachází na hranici bagatelnosti, což je skutečnost zakládající zpravidla bez dalšího důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li případ takové (mimořádné) okolnosti, které by jej činily ústavně významným [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Tím má Ústavní soud na mysli situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021, nález sp. zn. I. ÚS 2932/20 ze dne 14. 1. 2021, nález sp. zn. IV. ÚS 1809/20 ze dne 22. 9. 2020 aj.; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). O takový případ však v projednávané věci - navzdory přesvědčení stěžovatelky - nejde.

Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení námitky promlčení na základě svévolného a z pohledu základních práv neakceptovatelného závěru o jejím nepřímém úmyslu způsobit vedlejší účastnici škodu - zásadním pro posouzení délky objektivní promlčecí lhůty jako desetileté (§ 106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud však blíže neobeznámila, v čem má svévole odvolacího soudu spočívat a která ze srozumitelně vyložených úvah je natolik vadná, že dosahuje intenzity porušení jejích základních práv v této bagatelní věci. Odvolací soud uvedl, že pasivní legitimace stěžovatelky je dána (viz bod 9 rozsudku), dále že pro závěr o nepřímém úmyslu, prodlužujícím objektivní promlčecí lhůtu ve smyslu citovaného ustanovení na deset let, postačuje srozumění odběratele s neoprávněností odběru, které je rovněž dáno (bod 11 rozsudku), neboť skutkové zjištění o neoprávněném odběru elektřiny v daném místě ve vymezeném období bylo nesporné, tedy stěžovatelkou nerozporované (bod 12 rozsudku). Rozhodnutí odvolacího soudu je odůvodněno logicky a srozumitelně, Ústavní soud v něm (ani na základě obsahu ústavní stížnosti) nespatřuje nic svévolného ani nespravedlivého či jinak ústavně neakceptovatelného.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.