I.ÚS 263/16

Vedlejší účastník se v řízení před okresním soudem na stěžovatelce domáhal zaplacení částky ve výši 30 261 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, což odůvodnil tím, že stěžovatelka užívá jeho pozemky, aniž by z nich řádně platila nájem. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem a jeho manželkou nájemní smlouvy k pozemkům, jejichž vymezení ve smlouvě není dostatečně určité. Bez ohledu na tuto skutečnost je sjednaná výše nájmu v rozporu s dobrými mravy (stěžovatelka hradila ročně 323 Kč, přičemž podle znaleckého odhadu výše nájmu odpovídala 11 až 14 tisícům Kč). Přes zásadní přednost smluvní volnosti obou stran (tedy i volnost vedlejšího účastníka pronajmout za neodpovídající cenu) soud uvedl, že při uzavírání smlouvy mohlo dojít k omylu vyvolanému stěžovatelkou v tom, že vedlejší účastník nevěděl, že pronajímá i zastavěné pozemky, nejen ornou půdu. S ohledem na neplatnost smlouvy a obvyklou výši nájmu soud uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníku peněžitou náhradu bezdůvodného obohacení v požadované výši.

Krajský soud se s okresním soudem ztotožnil v tom, že určení pronajímaných pozemků ve smlouvě bylo nedostatečné a neurčité. Stejně tak se ztotožnil i výpočtem výše náhrady bezdůvodného obohacení, rozhodnutí okresního soudu tak v této části potvrdil. V rozsahu, v němž okresní soud rozhodl o úrocích z prodlení, krajský soud rozhodnutí zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelky krajský soud rozhodl o neplatnosti nájemních smluv na základě jiného zákonného ustanovení, aniž by se svým předběžným názorem účastníky seznámil a dal jim prostor se k tomu vyjádřit. Tím došlo k překvapivému rozhodnutí. Dále soud nesprávně zhodnotil požadavky na určitost smluv. Jakkoliv určení pozemků nebylo přesné, je dostatečné k jejich určení takovým způsobem, že nemohou být zaměněny s jinými. Pro platnost smlouvy navíc plně postačuje, že smluvním stranám bylo zcela zřejmé, co je jejím obsahem. Napadená rozhodnutí tak jsou projevem nepřiměřeného formalismu.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Námitka překvapivosti rozhodnutí krajského soudu je zjevně neopodstatněná již proto, že rozhodl podle stejné právní úvahy jako soud okresní. Stěžovatelce lze přisvědčit jedině v tom, že okresní soud výslovně odkázal na § 39 občanského zákoníku z roku 1964 (tj. rozpor s dobrými mravy, rozpor se zákonem či jeho obcházení). Jeho rozhodnutí však především spočívá na právním názoru o neplatnosti smluv pro neurčitost ve vymezení podstatné náležitosti. Tomu odpovídá i rozhodnutí krajského soudu, které tuto vadu správně podřazuje pod § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Rozdíl mezi oběma rozsudky je tedy pouze formální, nikoliv věcný, stěžovatelka tak nemohla být rozhodnutí krajského soudu překvapena.

Zbylou námitkou se stěžovatelka dovolávala jednoho ze základních principů výkladu smluv: přednosti výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady [např. nález sp. zn. II. ÚS 2124/14 ze dne 26. 1. 2016, nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157) a další]. Zde lze stěžovatelce v obecné rovině přisvědčit - pokud by bylo možné ve smlouvě nepřesně určené pozemky bez pochyb určit jinak, je třeba upřednostnit výklad směřující k závěru o platnosti smlouvy [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 321/2000 ze dne 12. 6. 2002 (N 73/26 SbNU 239)].

Stěžovatelka ovšem pominula, že okresní soud své rozhodnutí založil nejen na závěru o neurčitosti nájemních smluv, ale alternativně také na závěru o tom, že (a) je sjednaná výše nájemného v rozporu s dobrými mravy pro hrubý nepoměr mezi plněním smluvních stran, (b) je stěžovatelka ekonomicky výrazně silnější osobou, a že (c) u vedlejšího účastníka a jeho manželky mohlo právě pro nedostatečné určení pozemků ve smlouvě dojít k omylu z hlediska určení toho, které pozemky pronajímají (zda pouze ornou půdu, nebo též zastavěné pozemky).

Tyto závěry okresního soudu jsou ve zjevném napětí s volností smluvních stran sjednat si i nevyváženou, nevýhodnou smlouvu a s následnou odpovědností za závazek z takové smlouvy. Toho si však okresní soud byl vědom a svůj postup řádně odůvodnil konkrétními okolnostmi projednávané věci. Nelze přitom dospět k závěru, že obsah právního jednání nemůže být v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem shody smluvních stran [usnesení sp. zn. III. ÚS 729/06 ze dne 3. 1. 2007 (U 1/44 SbNU 743)]. Ostatně i z judikatury Nejvyššího soudu k občanskému zákoníku z roku 1964 plyne, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 ze dne 31. 8. 2010, publ. pod č. 57/2011 Sb. NS). Právě uvedené konkrétní okolnosti stěžovatelka nijak blíže nezpochybnila a Ústavní soud z vlastní činnosti žádné pochybení obecných soudů neshledal.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.