Ústavní soud I.ÚS 2635/22

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 90 Ústavy České republiky.

Stěžovatelka se u okresního soudu domáhala úpravy styku se svou matkou - vedlejší účastnicí 1) (dále jen "matka"), která je omezena ve svéprávnosti a jejímž opatrovníkem je vedlejší účastník 2) (dále jen "opatrovník"). Svůj návrh odůvodnila tím, že jí v kontaktu s matkou dlouhodobě brání příbuzní, včetně opatrovníka; matka je přitom ve špatném zdravotním stavu, který jí nedovoluje projevit názor a domoci se práva vidět svou vlastní dceru. Okresní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda lze vzhledem k absenci výslovné zákonné úpravy týkající se styku zletilých osob přiznat stěžovatelce právo navštěvovat svou matku, a to navíc v nemovitosti jiného vlastníka. Dospěl k závěru, že v posuzované věci jsou naplněny předpoklady použití analogie, neboť zde je mezera v právu a existuje norma upravující obdobnou skutkovou podstatu, konkrétně právní úprava styku mezi rodiči a nezletilými dětmi; je tak na místě analogicky aplikovat § 891 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud z dokazování zjistil, že matka prodělala v minulosti mozkovou mrtvici a její zdravotní stav od té doby vyžaduje celodenní péči, kterou zajišťuje opatrovník (jakožto její vnuk) spolu s celou rodinou, která v domě bydlí; stěžovatelka není s matkou od její mozkové příhody v kontaktu, neboť jí příbuzní zabraňují ve vstupu do domu. Vztahy stěžovatelky s matkou i s dalšími rodinnými příslušníky jsou podle okresního soudu dlouhodobě hluboce narušené a konfliktní. Bylo tomu tak i předtím, než matka prodělala mozkovou mrtvici - již tehdy se se stěžovatelkou nestýkala a nesouhlasila s jejím chováním vůči zbytku rodiny. Příčinou negativních vztahů je pak i stěžovatelčino jednání, jež soud vyhodnotil jako rozporné s dobrými mravy. Okresní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelkou navrhovaný styk není v zájmu matky a napadeným rozsudkem tento návrh zamítl.

Stěžovatelka se proti rozsudku okresního soudu odvolala, krajský soud jej však svým napadeným rozsudkem potvrdil. Na rozdíl od okresního soudu uzavřel, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání návrhu, neboť není nositelkou subjektivních práv, jejichž obrany se návrhem domáhá. Zákon široce upravuje poměry mezi rodiči a dětmi, tato práva a povinnosti však zanikají zletilostí dítěte; vztahy mezi zletilými příbuznými ponechává zákonodárce v zásadě bez úpravy, zohledňuje je však v právu dědickém či závazkovém (kupříkladu u nájmu). Absence právní úpravy styku mezi zletilými příbuznými proto podle krajského soudu nepředstavuje mezeru v zákoně, kterou by bylo nutno překlenout cestou analogie.

Stěžovatelka předně nesouhlasí se závěrem krajského soudu o absenci její aktivní legitimace k podání návrhu. V té souvislosti se dovolává analogické aplikace právní úpravy styku mezi rodiči a nezletilými dětmi. Dále namítá, že má právo vidět svou matku, a to i v nemovitosti jiného vlastníka; vztahy s ostatními rodinnými příslušníky nemohou být důvodem, pro který by jí mohlo být bráněno ve styku s matkou.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, ústavní stížnost splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].

V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - povinen vždy nejprve zkoumat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele, a zda jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takto postupoval i v nynější věci.

Okresní soud v napadeném rozsudku velmi pečlivě zjišťoval časové i věcné okolnosti vzniku a existence konfliktu mezi stěžovatelkou a zbývajícími členy její rodiny, včetně samotné matky. Logicky a řádně odůvodnil svůj právní závěr, že pravidelný kontakt se stěžovatelkou není v zájmu matky, byť v obecné rovině připustil úpravu styku mezi zletilými příbuznými za pomoci analogické aplikace zákonné úpravy styku mezi rodiči a nezletilými dětmi. Krajský soud následně ve svém napadeném rozsudku - sice stručně, ale stále srozumitelně a dostatečně - odůvodnil, proč na rozdíl od okresního soudu nepovažuje absenci právní úpravy styku mezi zletilými příbuznými za mezeru v právu, kterou by bylo možno překlenout cestou analogie. Z hlediska ústavněprávních požadavků kladených na soudní rozhodnutí proto oba rozsudky obstojí.

Z uvedených důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.