Ústavní soud I.ÚS 2637/21 – Návrhu na vyloučení soudce Jaromíra Jirsy

Ve shora uvedené věci byl v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, ustanoven soudcem zpravodajem Jaromír Jirsa a věc byla přidělena k rozhodnutí do senátu ve složení Jaromír Jirsa, Tomáš Lichovník a Vladimír Sládeček.

Stěžovatel vznesl námitku podjatosti soudce Jaromíra Jirsy. Ve svém podání ze dne 5. 10. 2021 uvedl, že soudce Jaromír Jirsa rozhodoval jako soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení pod č. j. 17 C 32/95, jehož předmětem bylo vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů Hany Hronové a stěžovatele. Předmětem ústavní stížností je pak pokračování tohoto dlouho trvajícího případu.

K vznesené námitce se soudce Jaromír Jirsa dne 5. 10. 2021 vyjádřil písemně. Potvrdil, že v době svého působení u Obvodního soudu pro Prahu 2 rozhodoval předmětný spor stěžovatele. Dále uvedl, že důvodem námitky podjatosti je projev nesouhlasu s jeho tehdejším rozhodnutím, které nebylo pro stěžovatele příznivé a je nyní titulem v exekuční věci, v níž byla podána ústavní stížnost. Vyjádřil, že se v dané věci necítí být podjatý, že nemá a neměl ke stěžovateli ani vedlejšímu účastníkovi žádný vztah, ani k projednávané exekuční věci.

Druhý senát ústavního soudu vzal v úvahu námitky stěžovatele, obsah spisu sp. zn. I. ÚS 2637/21, jakož i vyjádření soudce Jaromíra Jirsy, a dospěl k závěru, že podmínka možné pochybnosti o nepodjatosti soudce Jaromíra Jirsy je v dané věci splněna, neboť se dříve podílel na rozhodnutí ve věci stěžovatele, které se stalo východiskem pro nyní napadené rozhodnutí.

Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, tj. stěžejního subjektivního, vypovídajícího o osobním přesvědčení soudce a jeho vztahu k projednávané věci a objektivního, které sleduje, zda je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o nepodjatosti soudce (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 722/05). K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci přitom může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Za objektivní přitom nelze považovat, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení, nýbrž zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že konkrétní soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah (srov. nález sp. zn. I. ÚS 370/04).

Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Dle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Vzhledem k tomu, že soudce Jaromír Jirsa rozhodoval jako soudce obecného soudu v řízení, které je titulem pro exekuční řízení, proti kterému byla podána ústavní stížnosti, rozhodl II. senát Ústavního soudu podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jak je uvedeno ve výroku.